SOPKA.CZ - reportáže - leden 2013 - Od nosorožců k protinožcům


banner


Helukabel



CQK holding





Od nosorožců k protinožcům

V údolí baobabů
Naše pětidenní putování za divokými zvířaty a domorodými kmeny skončilo tam, kde začalo.
Nicméně před samotným závěrem cesty se nám ještě přihodila drobná kolize, jejíž průběh i řešení byly natolik charakteristické, že si zaslouží zmínku. Do Arushe jsme dojeli již za tmy po sedmé večerní. Při přejíždění dřevěné lávky přes příkop se pravé zadní kolo smeklo a zůstalo viset ve vzduchu. Byli jsme lapeni a bez pomoci bychom nevyjeli. Neuvěřitelně rychle se kolem nás začal shlukovat houf ochotných černochů. Ochotných, nikoliv však nezištných.
Přidáno dne: 28.01.2013
Autor: Jiří Tomčík

Informace

Během chvilky jsme zase stáli na všech čtyřech, ale černoši dobře věděli, že uvnitř sedí bílí, co mají peníze, a každý z těch minimálně dvou tuctů „pomocníků“, bez ohledu na skutečné přispění, očekával zaslouženou odměnu. Tady jsme velmi ocenili, že na předních sedadlech seděli zkušení domorodí průvodci, kteří chvatně přes okénko podali ven hrst nějakých bankovek a opatrně ale rozhodně si pomáhali s autem pryč. Poučení je takové, že pokud se v Africe dostanete do konfliktu, nefilozofujte příliš o podstatě problému, nedisputujte o vině a nevině. Vyjděte vstříc požadavkům a hlavně svižně. Čím více lidí se shromáždí – a oni se umí seběhnout opravdu rychle - tím bude rozuzlení složitější a dražší.
Rozloučili jsme se s naším průvodcem i kuchařem a uzavřeli tak příjemných pět dnů, kdy jsme se vlastně nemuseli o nic starat. Již brzy ráno nás čekala dlouhá cesta autobusem do centrální Tanzanie. Cestovali jsme přímou linkou až do města Morogoro, kde bylo třeba přečkat noc. Jak již řečeno, dálkové autobusy v Tanzanii jsou celkem spolehlivé, mají svůj jízdní řád, který dle možností dodržují. Určitou komplikaci představuje skutečnost, že u mnoha větších měst je hlavní autobusový terminál vysunutý několik kilometrů mimo město. Pokud člověk nepokračuje jiným autobusem dále a chce do centra, bývá obvykle odkázán na místní dopravu, která je nepřehledná a často beznadějně přeplněná, a nebo využije služeb taxikářů. Ti pochopitelně na bledou tvář čekají jako zemědělec v Sahelu na déšť. Nezřídka se snaží zmocnit některého zavazadla, které bezpečně uloží do svého vozu a tak mají klienta jakoby jistého. O ceně je samozřejmě dobré se dohodnout předem a takové vyjednávání nepostrádá ani prvky dramatické ani komické. V Morogoro je to z autobusového terminálu do centra nějaké čtyři kilometry a tedy žádné horentní částky nehrozí, přesto o zábavu nouze není. Už z principu jsem potřeboval nabízenou cenu dostat alespoň o 30 % dolů, ale šlo to ztuha. Až po chvíli se objevil mladý černoch a ten po krátkém jednání můj návrh přijal. Systém tu mají takový, že jeden dělá náhončího, který klienty shání a přesvědčuje, a druhý je řidič, který auto vlastní a do přízemních licitací o ceně se neplete. Nasedli jsme tedy do vozu, náhončí vedle řidiče, taxík nás odvezl k požadovanému hotýlku a pak došlo na placení. Dal jsem řidiči částku, na které jsme se s náhončím dohodli, ale on požadoval více. Když jsem mu sdělil, jak zní dohoda s jeho kolegou, řidič jen mávnul rukou a bez uzardění prohlásil, že jeho kolega je nesvéprávný blázen, jehož slovo má váhu sotva srovnatelnou s letním vánkem. Byl naprosto neoblomný a zřejmě odhodlaný strávit s námi zbytek dne, dokud „své“ peníze nedostane. Jo, svět taxikářů má svůj svéráz nejenom v Praze.
Z Dar se Salaamu vede západním směrem důležitá silnice do vnitrozemí, kde se stáčí na jih a míří k hranici s Malawi a Zambií. Pokud chce někdo navštívit velké národní parky v této části Tanzanie a nevyužije letecké spojení, téhle komunikaci se nevyhne. Parky jako Selous, Udzungwa nebo Ruaha jsou v jejím okolí, nevelký park Mikumi dokonce silnice protíná. Zhruba 50 km za stejnojmenným městečkem je na břehu řeky Ruaha romantický kemp. Uprostřed africké přírody pod korunami bizarních baobabů je možné bydlet ve vlastním stanu, v jednoduché vzdušné chaloupce nebo v komfortním bungalovu s terasou přímo nad řekou. K dalším pozoruhodnostem tohoto místa patří skvěle zásobený bar, ve kterém si každý nalezne svoji oblíbenou značku. Zkuste si to, prosím, představit: africká divočina zarostlá řídkým porostem nízkých akácií, poměrně velká řeka s valící se kalnou vodou, tu a tam opice jinak nikde ani noha a pod střechou ze stran otevřené vzdušné jídelny či restaurace je bar, ve kterém ani single malt není vzácností! A k tomu čisté a udržované sociální zařízení, které je „navinuto“ kolem kmene jednoho ze statných baobabů. Relaxovat je možné buď ve zmíněné restauraci nebo na vyhlídkové terase na břehu řeky, po které se občas „mihne“ hroch. A právě tady jsem pozoroval kolem jedné hodiny odpolední hrošici s mládětem, kterak vylezli z vody na břeh a zmizeli v porostu. Naštěstí šlo o břeh protější, kde začíná národní park Udzungwa. A jak že toto těžkopádné zvíře vlastně plave proti proudu, když žije v řece? Proti proudu neplave, to by opravdu nešlo. Jakmile opustí svou oblíbenou zátočinu, sveze se kousek po proudu, pak vyleze na příhodném místě na břeh a pěší cestu zpátky si zpestřuje pastvou. Tak nějak jsme my dříve narození kdysi lyžovali, jen s tou pastvou to bývalo v zimě slabší. Kemp je málo navštěvovaný, takže jeden mladý muž tu stíhá role recepčního, kuchaře, číšníka i zásobovače. Nevede sem elektřina a tím pádem jakmile se večer kolem deváté vypne generátor, jsou petrolejové lampy jedinými světýlky v temné africké noci. Po břehu lze bloumat dlouhé kilometry mezi akáciemi a baobaby, pozorovat, co se děje v řece, kde kromě hrochů vládnou krokodýli, a taky je dobré mít v ruce hůl, kterou včas upozorníme případné hady na naši přítomnost. V údolí žijí paviání, kterým neradno kázat o naší intelektuální převaze, a je třeba trochu hlídat, aby se člověk nepřipletl do cesty nějakému hrochovi, který si v příručkách nepřečetl, že se má pást jen v noci. Údajně jsou zvláště citliví na to, když se jim někdo motá v místech jejich nejkratší cesty do vody. Nenechejme se mýlit tím, že zvíře vypadá poněkud těžkopádně a nemotorně. Má v Africe na svědomí nejvíce lidských obětí ze všech velkých zvířat. Přestože ho do velké pětky nevzali, dodává tomuhle romantickému Údolí baobabů punc nefalšované divočiny.
Na úzké pěšině, po níž jsme se posouvali dále proti proudu, překážela jakási větev s hromádkou klestí. Sehnul jsem se, že větev odtáhnu stranou a v tom mě do prstu píchla vosa, asi. Nic jsem neviděl, ale pocit palčivé bolesti by tomu odpovídal. Že jsem vosu neviděl ani neslyšel, mi přišlo poněkud divné a taky nebylo obvyklé, že se v místě vpichu objevila krůpěj krve. Jak všichni víme, to se po útoku vosy, včely či čmeláka nestává. Se zájmem jsem pozoroval svůj prst a přemýšlel, jaký to drzý agresor si na mě vyšlápnul. Krve jsem ztratil sotva dvě kapky, to nestálo za řeč, ale ostrá bolest se postupně začala šířit do celého prstu a přidávalo se k ní brnění. Po nějakých deseti minutách už jsem měl docela silné mravenčení v celé dlani a tento nemilý stav se evidentně šířil dále. Nezbývalo než obvinění z vosí čeládky sejmout, zřejmě jsem se stal terčem nevybíravého útoku nějaké místní potvůrky, kterou v Česku nemáme. Kdybych měl dva vpichy vedle sebe, šlo by pravděpodobně o hada a to veškerá legrace končí, jeden vpich mě uklidňoval. Ruka pálila, ale neotékala. Chvilkový nápad, že si ji ochladím v řece, jsem poměrně rychle zapudil, protože takové léčení by se mohlo ukázat jako zbytečně radikální. Vraceli jsme se do tábora a pomyslní mravenci v mé ruce se množili geometrickou řadou. Zhruba po půl hodině mi brnělo celé předloktí a končetina nebyla moc použitelná. „Ruka je párový orgán“, dostalo se mi láskyplné útěchy od mé drahé ženy, která jevila jisté známky znepokojení. Já zatím sledoval, jak mravenci postupují bicepsem a obsazují triceps. Opravdu jsem začínal být mimořádně zvědavý, co se bude dít, až dostoupí k rameni. To jsem se měl dozvědět po dalších zhruba dvaceti minutách. Dobyli celou moji pravou ruku a začali váhat. Zjevně je toto vítězství uspokojilo a další postup zarazili. Vylučovací metodou jsem došel k podezření, že žahanec mi uštědřil nějaký popudlivý štír v hromádce větví schovaný a průvodce v táboře mi domněnku potvrdil. „Jo, jo, milióny mravenců“, zubil se zkušeně a ubezpečil mě, že mám na 24 hodin o zábavu postaráno. V noci jsem opravdu mnoho nenaspal, ruka brněla, jako bych s ní rozhrabával mraveniště ve vysokých kopřivách. Druhý den odpoledne začalo mravenčení od ramene postupně slábnout, ale napadený ukazováček ještě po třech dnech přesně věděl, co se stalo. Když jsem s ním zaklepal o stůl, mravenci dřímající uvnitř prstu znova procitli.


Líbí se vám ukázka? Knížku si může objednat ZDE


Informace o zemi: Tanzanie

Starší příspěvky

Tropical Islands
Namaqualand - poušť, která kvete
Barma (Myanmar) – nová hvězda asijské turistiky
Václav Bojer - První Čech na Mauritiu
Posvátná země Inků
Navštívit kráter Ngorongoro stojí za to !
Jak si (ne)vybírat CK na poznávací zájezd?
Kolumbie - golf
Nový článek
Revoluce v létání ekonomickou třídou !
Aktuální situace v oblasti Machu Picchu
Asociace cestovních kanceláří odmítá aktivitu Tomia Okamury
Delta Neretvy
Dobro došli
Mekong
Mizející ledovce
Bieszczady
Atol jménem Aldabra
Berberské poklady
Valaiské královny
Bazilika Sacré-coeur
Pod helvétským křížem
Reportáž psaná na Kavkaze
Pobaltí – neobjevený kout Evropy
DRUHÁ TVÁŘ TUNISKA
Afarský nůž se nevytahuje bezdůvodně
ŘÍM
ÚDOLÍ PUTUJÍCÍCH KAMENŮ
Zelená střecha
další...


Vyhledávání:


Chcete vědět o všem, co se děje na Sopce, první?
email  
heslo  
zapamatovat heslo

Nová registrace
Zapomněl jsem heslo
Chci změnit nastavení
Chci zrušit účet

Odkazy


Miele - robotický vysavač



Partnerské weby
CK Marco Polo - exotická dovolená snů | pobytové i poznávací zájezdy | zájezdy na míru | dovolená u moře Kvalitní zahradní nábytek www.africke-expedice.cz www.calabria.cz