SOPKA.CZ - reportáže - listopad 2011 - Posvátná země Inků


banner


Helukabel





Posvátná země Inků

Colca / Indiánka kmene Yangue / Foto Jan Papez / Ck Marco Polo
Jen o málo zemích světa se dá tvrdit, že jsou „Posvátnou zemí“. Peru a celá říše Inků a jejich předků si bezesporu takový přívlastek zaslouží. Tajemná historie indiánských kultur na tomto území je dlouhá více než 5 000 let a i když by se mohlo zdát, že ji španělská násilná okupace totálně rozvrátila a vykořenila, legendy a mýty jsou stále živé a přenášejí se z generace na generaci. V posledních letech nastává renezance a mladá generace Peruánců, Ekvádorců, Bolivijců a Chilanů hledá své dávné kořeny a snaží se vrátit respekt a úctu k jedinečnému odkazu svých předků.
Ačkoliv se o Peru vždy uvažuje jako o: „ Zemi Inků“, Inkové vládli necelých 300 let a většinu dovedností a systémů převzali od kultur, které se na jejich území vyskytovaly dříve. Inkové měli to štěstí nebo tu smůlu, že to byli právě oni, kdo se střetnul se Španěly a ti o jejich existenci, kultuře, hospodářském systému a náboženství zanechali písemné svědectví. Vědci dodnes vedou nekonečné a nekončící spory o věrohodnosti takových svědectví. Všechny tyto spory vám ovšem budou úplně jedno, jakmile vystoupíte z letadla, nedechnete se peruánského vzduchu a rozhlédnete se kolem sebe. Od té chvíle jste ve velkém nebezpečí, že budete touto andskou říší uchváceni a že se sem budete chtít vracet, budete se chtít o starých indiánských kulturách stále více informací a budete chtít vidět starobylé Peru v jeho celistvosti a budete fascinování pohledem na svět, který se tak liší od toho našeho. Předkládám jen několik malých střípků jako ochutnávku té nesmírně bohaté hostiny, zvané: „Posvátná země Inků“.
Přidáno dne: 11.11.2011
Autor: Jan Papez, CK Marco Polo

Informace

Ostrov Slunce na jezeře Titicaca
Nebe se zatáhlo temným černým mrakem. Hladina jezera Titicaca, která nás před pár hodinami fascinovala svou blyštivou nádherou a ospalým poklidem, se vzdouvá v chladném větru. Pramice, na které plujeme, stoupá na vlnách stále výš a propadá se stále hlouběji. Můj kamarád si bezděčně přikládá k obličeji masku kyslíkového přístroje a bledne. Starý indián z kmene Challampampa nehne brvou. Pádla v jeho šlachovitých rukách se zakusují do vln s naprostou pravidelností a decimetr po decimetru posouvá loď po hladině kolem skalnatého pobřeží Ostrova Slunce. Musí to být neskutečná dřina. Do malého přístaviště potrvá naše plavba ještě téměř půl hodiny. Vítr je stále silnější, ale starý indián jako by jej vůbec nevnímal. Tváře spálené sluncem a ošlehané větrem, temné oči , černé nepoddajné vlasy, malá šlachovitá postava. Nečekaná fyzická síla a vnitřní klid. Jako bychom pro něj neexistovali, je tu jen on, jezero a přírodní živly. To není souboj, je to určitá podoba harmonie. Indián neplýtvá silami, ví přesně, kdy se má opřít do vesel, aby nás posunul k cíli.
Když přistaneme u paty schodiště šplhajícího se na vrchol skalisek, chybí sice do západu slunce téměř hodina, ale obloha je tak temná, že máme pocit, že se už začalo stmívat. S trochou studu za to, že se s námi musel vláčet kolem pobřeží, podávám indiánovi 10 dolarů. V očích mu drobně zajiskří a bez úsměvu strčí bankovku do kapsičky starého manšestrového saka. Beze slova bere do rukou bombu s kyslíkem, přehazuje si ji přes rameno a vyráží do schodů. Snažíme se ho následovat, ale každý další schod nám dělá větší a větší potíže. Kamarád se posadí na kámen a odmítá pokračovat, nemůže dýchat a točí se mu hlava. Potřebuje kyslík. Volám na indiána, ale vítr moje volání odnese na jezero. Šero kolem nás dostává zvláštní tajemný nádech, možná je to jen posunuté vnímání z nedostatku kyslíku. Indián se vrací a usmívá se, rád bych věděl, co si o nás myslí. Nechávám kamaráda nadechovat a přemýšlím, jak mohli Španělé tuhle zemi dobít. Oblečeni do plné zbroje, hladoví, vystrašení, obklopení mnohanásobnou početní převahou. Jak mohli bojovat, když nám dává tak zabrat jen pouhopouhý pohyb vpřed a vzhůru.
Schod po schodu se nakonec vyšplháme až na vrchol skalisek a indián nás odvede k obřadnímu místu, kde se každý den odehrává loučení se sluncem. Starodávný obřad, který je sice otevřený turistům, ale stále si zachovává vysokou míru autenticity, původního smyslu a pokory. Za krásného počasí může celý obřad možná působit trochu nahraně a falešně, ale pod temnou oblohou, v silném větru a s rozbouřeným jezerem dorážejícím na skaliska vnímáte všechno s mnohem větší úctou. Navíc, když přesně v okamžiku obětování lístků koky protrhne temné mraky paprsek slunce a osvítí malý kamenný oltář, na kterém se lístky spalují. Kýč nebo magie? Zkuste to naplánovat. Podívám se našeho starého indiána. Stojí jako vytesaný z kamene, zavřené oči, tvář namířenou ke slunci a tiše si mumlá nějakou modlitbu. Nic nehraje, žije si svůj život.
Vracíme se pěšky do vesnice, kde kotví náš katamarán. Dnes v noci je úplněk a indiáni mají ve své vesnici noční slavnost. Jen pro sebe. Nesmíme opustit loď a rušit je při jejich obřadech. Výrazně se ochladilo a tak učíme posádku katamaránu vařit svařák a dělat grog. Posádka nám vypráví, co se děje ve vesnici. Divoká slavnost, plná alkoholu, hudby, tance, ale i siláckých brutálních her. Když uleháme ve svých kajutách, slyšíme z dálky bubny, zpěv a smích. Úplněk občas přikryjí mraky a nad ránem začne pršet. Na bubny, zpěv a smích to nemá žádný vliv. Ticho a s ním i náš spánek přicházejí až se svítáním.

Jezero Titicaca / foto Helena Šírková / CK Marco Polo Jezero Titicaca / foto Helena Šírková / CK Marco PoloJezero Titicaca / indian kmene Uros / foto Helena Šírková / CK Marco Polo Jezero Titicaca / indian kmene Uros / foto Helena Šírková / CK Marco Polo
Vyvolená Juanita
Budík zapípal jako vždycky úplně nevhod. Konečně jsem usnula propadl se do hlubokého ničím nerušeného spánku. Celý večer a noc jsem se třásl zimou. Je to tu pokaždé stejné a já se nejsem schopen poučit a vybavit se na přenocování v oblasti horského kaňonu Colca lépe. Přes den horko na šortky a krátký rukáv a v noci teplota těsně nad bodem mrazu. Nevytápěné pokoje a vlezlá nepříjemná zima. Navléknu na sebe všechno, co mám s sebou, ale protože se na výlet do kaňonu nechce tahat moc věcí, tak mám husí kůži a nemůžu pořádně spát.
Možná i proto se nechávám budit těsně před svítáním. Beru ručník, plavky a přebíhám z pokoje k termálním pramenům, které jsou v areálu resortu. Horká voda mi vrací chuť do života. Vítat den v termální koupeli s výhledem na vrcholky andských sopek, kam se minutu po minutě prodírá slunce a být přitom sám, je úžasná věc. Nad hlavou mi přelétne párek tukanů a usadí se v koruně eukalyptu. Majestátní sopky Hualca Hualca (6 025 m.n.m.) a Ampato (6 300 m.n.m.) vypadají v ranním světle pro pozorovatele „naloženého“ do horkého termálního pramene velmi mírumilovně, ale v období incké říše se jejich svahy stávaly svědkem jednoho z nejbrutálnějších rituálů, pohřbívání dětských obětí zaživa, tzv. oběti capacocha. Tento rituál se vykonával pravidelně v období sklizně, jako výraz poděkování slunci a proseb za budoucí úrodu. Mimořádně se tento rituál konal i v nešťastných obdobích, v době epidemií, po zemětřeseních, v dobách ničivého sucha. Relativně nedávno, v roce 1995, byla nalezena jedna z nejslavnějších takových obětí, dvanáctiletá dívka „Juanita“. Podobné rituály byly součástí života indiánských společenství a oběti a jejich rodiny nevnímaly svůj úděl negativně, naopak bylo velkou ctí stát se takovou obětí, nebo mít ve své rodině někoho, kdo byl za takovou oběť vybrán. Obětovány byly pouze krásné, zdravé a podle inckých měřítek dokonalé děti. Přípravy na takový rituál trvaly i několik let a závěrečná fáze byla často spojována i používáním různých druhů omamných látek. Podobných nálezů se může v okolních horách skrývat mnoho a některá mohou být natolik překvapivá, že mohou někdy v budoucnu totálně změnit pohled na historii starých indiánských kultur.
Slunce mezitím začalo prohřívat kamennou zídku oddělující resort od vesnických políček a na obou stranách zídky se vše probouzí k životu. Hotelový personál stírá rosu z restauračních stolů a židlí, zahradníci začínají svou nekonečnou práci s odklízením spadaného listí a hotelový hosté se začínají trousit do jídelny a k termálnímu prameni. Je čas opustit lázeň. Za zídkou vjíždí na políčko oslík. Táhne dvoukolák. Opratě drží starý indián a na prázdném vozíku za ním leží jen obrovská motyka. Čeká jej nikdy nekončící souboj s kamenným políčkem, kde se snaží vypěstovat kukuřici a další plodiny. Jeho práce na políčku ale začíná u nenápadného kamenného viaduktu, kde pomocí osvědčeného mechanismu nastavuje rozdělení vody v zavlažovacím zařízení. Zavlažovací kanály v této oblasti patří k nejlépe zachovaným a pamatují možná i procesí, která vesnicí vedla na svahy vulkánu Ampato, kde se ve zdobných nosítkách uctívány a oslavovány nesly oběti, jako „Juanita“.

Colca Canyon / foto Jan Papez / CK Marco Polo Colca Canyon / foto Jan Papez / CK Marco PoloColca Canyon / indianky kmene Yangue / foto Jan Papez / CK Marco Polo Colca Canyon / indianky kmene Yangue / foto Jan Papez / CK Marco Polo
Seňore, nechte si vyčistit boty !
„Seňore, nechte si vyčistit boty.“ Třetí den po sobě slyším stejnou výzvu, jakmile ráno vyjdu z recepce hotelu Libertador v Cuscu. Malý kečuánský chlapec se usmívá a ukazuje na moje boty. V jedné ruce má krabičku s krémem a ve druhé kartáč a flanelovou látku na leštění. Moje pohorky se čistit tradičním způsobem nedají, a tak vyndávám drobné a sypu je do nastavené dlaně. Malý Kečua se rozesměje ještě víc. Nežebrá, nabízí svou službu a to je třeba ocenit. Předchozí rána se opakoval stejný rituál a je vidět, že se na něj těšil. Pokládá na zem krabičku s krémem a sahá do zadní kapsy svých šortek. Vytahuje úplně nový kartáč, neposkvrněný krémem. Sedá na bobek a začne přejíždět semiš mých bot. Profesní čest malého čističe bot. Přisypávám ještě trochu drobných a těším na zítřejší ráno.
Cusco je pupek světa. Všechny cesty vedou do Cusca ! Po většinu doby existence říše Inků vše začínalo a končilo právě tady. Všechny imperiální nitky vedly sem. Sem plynulo materiální i duchovní bohatství. Odtud se díky důmyslné administrativě a na tehdejší dobu skvělé infrastruktuře řídil celý hospodářský systém rozlehlé říše. Zde sídlil panovník a zde se odehrávalo vše podstatné v politice a náboženství.
Impozantní královské město, vybudované v nadmořské výšce přes 3 300 m.n.m. , takový Český Krumlov incké říše. Jen mnohem dynamičtější a živější. Do Cusca se stahuje rok od roku více mladých umělců z celého světa. Otevírá se jedna galerie za druhou a malé hospůdky a bary s živou hudbou oživují večery a noci. Starodávné kamenné uličky starého města pamatují nejen největší slávu říše Inků, ale i krvavé období španělské conquisty, i bratrovražedné boje mezi Španěly. Pozůstatky zdí původních budov, na které čas od času narazíte, jakoby žalovaly na pošetilé Evropany, kteří rozvrátili celý ekonomický a politický systém říše, zavlekli na rozsáhlá území nemoci, kterým podlehla víc než polovina obyvatelstva a nedokázali za více než 400 let své vlády vybudovat zázemí, které by se o obyčejné lidi postaralo tak, jak se o ně dokázal postarat neomezený vládce, syn boha Slunce, Inka. Ani monumentální kostely a katedrála, ani nové měšťanské domy, postavené na základech inckých paláců, nedokáží smazat představu o síle a schopnostech Inků. Cusco vyžaduje čas. Čas zastavit se, nadechnout a beze spěchu se rozhlédnout a uvědomit si souvislosti. Uvědomit si jakou roli tohle město hrálo v dějinách Andských státních útvarů, uvědomit si jak nesmírně kosmopolitní bylo na svém vrcholu, kdy do něj proudilo to nejlepší ze všech regionů, od všech porobených nebo připojených národů a kmenů. V Cuscu se střetávaly znalosti a kultury pouštních oblastí, s oblastmi náhorních planin a oblastmi Amazonských pralesů. Tyto kultury se vzájemně obohacovaly a rozvíjely a bezesporu ovlivňovaly i samotné Inky. Tím vším je Cusco poznamenané. Na Cusco budete vždy potřebovat o den víc, než si naplánujete.


Zasloužený východ slunce na Machu Picchu
Když se nejslavnější incký panovník Pachacútec rozhodl postavit si letní sídlo na vrcholu hory Machu Picchu, netušil, že vznikne jedna z nejobdivovanějších staveb na světě. Jedna z legend vypráví o tom, že stavba vznikla jako dárek jedné z oblíbených manželek panovníka a sám panovník odcházel z Cuzka na letohrádek odpočívat a snovat plány na další a další expanze své rozpínající se říše. Stavba se prý povedla tak dobře, že si nechal Pachacútec vybudovat na jednom z okolních kopců observatoř, aby se mohl těšit pohledem na svůj letohrádek.
V té době bylo po celém území jeho říše několik staveb, které byly mnohem důležitější, měly větší náboženský nebo rituální význam. Přesto toužil po stavbě, která bude naprosto dokonalá ve svém vzhledu a bude odpovídat všem pravidlům lineární architektury s tak neuvěřitelnou a fascinující přesností propojenou s astronomií. Nikdy se už asi nedozvíme, jak mohly prastaré indiánské kultury dosáhnout tak vysoké kvality vzdělání a poznání Vesmíru a jeho zákonitostí bez znalosti písma. Jak fungoval přenos nashromážděných informací z generace na generaci a stačil se ještě rozvíjet. Po prvotním okouzlení ruinami letohrádku Machu Picchu si tyhle otázky začne klást snad každý návštěvník.
Byl jsem na vrcholu Machu Picchu již několikrát a tentokrát jsem se rozhodl, že si musíme pohled na příchod slunce „zasloužit“. Přespali jsme v Aguas Calientes, malebném městečku na úpatí hory, za řekou Urubamba. Obklopeni deštným pralesem a strmými skalisky. Budíček dlouho před svítáním, ranní čaj a vyrážíme. Zdá se, že kráčíme v oblacích. Naše čelovky nasvěcují chuchvalce mlhy, které se na nás valí jako načechraný vodopád. Urubamba pod námi burácí. Drobně mží. Jen málokdo z nás věří, že se za hodinu může vyčasit. Kráčíme beze slova temnotou pralesa. Světlo čelovek láká obrovské můry a sem tam se v jejich světle mihne netopýr. Stromové kapradiny lemující úzkou stezku nás skrápějí velkými kapkami, kdykoliv se dotkneme jich splývavých větví.
Občas protneme silnici. Vine se k vrcholu kopce jako natažená anakonda. Tudy kolem 11 hodiny dopoledne začnou jezdit autobusy s turisty, kteří přijedou vlakem z Cuzca. Někdo navrhne, ať se přestaneme lopotit strmou pěšinou a vydáme se po pohodlnější silnici, ale ostatním takový návrh nestojí ani za odpověď.
V polovině kopce mlhy řídnou a tma se mění v ranní šero. Netopýry a můry střídají malí kolibříci. Probouzející se prales oživuje zpěv mnoha ptáků. Řeka Urubamba zůstala hluboko pod námi a její burácení nahrazuje zurčení malých potůčků, které po svahu hory stékají, aby posílili její proud. Občas míjíme odpadlíky ze skupinek, které vyrážely ještě dříve. Promočeni, unaveni a zadýcháni posedávají na vlhkých kamenech a křečovitě nás zdraví. Pokud se nezvednou a nebudou pokračovat zmeškají úžasné přírodní divadlo, za kterým se vydali.
Na vrcholu jsme včas. Projdeme vstupní branou a stoupáme v levé části památníku po vysokých schodech až ke staré strážní budově. Odtud je pohled na areál Machu Picchu za svítání nejkrásnější. Všude okolo se povalují chuchvalce mlhy. Protější kopce nejsou téměř vidět. A je to tady, nesmírně rychle, nečekaně a bez ohlášení se proderou sluneční paprsky ranní mlhou a osvětlí původní budovu Chrámu Slunce. Fascinující podívaná. To jsou ty vzácné vteřiny, kdy se střetáváme se vzdálenými civilizacemi a v tiché pokoře vnímáme jejich odlišnost a zvláštnost. Slunce nám prozáří majestátnost celé stavby a naše představa o dávné kultuře získává mnohem ostřejší kontury.
Rozlévám do malinkých pohárků Fernet a připíjíme si pozdravem: „My teda dovedeme žít.“

Machu Picchu / foto Jan Papez / CK Marco Polo Machu Picchu / foto Jan Papez / CK Marco PoloMachu Picchu / foto Jan Papez / CK Marco Polo Machu Picchu / foto Jan Papez / CK Marco Polo

Zajímavé odkazy


Zajímavé odkazy

Cestovní kancelář Marco Polo International
Zájezdy do Peru

Informace o zemi: Peru

Starší příspěvky

Navštívit kráter Ngorongoro stojí za to !
Jak si (ne)vybírat CK na poznávací zájezd?
Kolumbie - golf
Nový článek
Revoluce v létání ekonomickou třídou !
Aktuální situace v oblasti Machu Picchu
Asociace cestovních kanceláří odmítá aktivitu Tomia Okamury
Delta Neretvy
Dobro došli
Mekong
Mizející ledovce
Bieszczady
Atol jménem Aldabra
Berberské poklady
Valaiské královny
Bazilika Sacré-coeur
Pod helvétským křížem
Reportáž psaná na Kavkaze
Pobaltí – neobjevený kout Evropy
DRUHÁ TVÁŘ TUNISKA
Afarský nůž se nevytahuje bezdůvodně
ŘÍM
ÚDOLÍ PUTUJÍCÍCH KAMENŮ
Zelená střecha
Zlatý hřeb
NEKTAR OD STŘEDOZEMNÍHO MOŘE
JAK CHUTNÁ TAIWAN
Na průzkumu ledu
Galerie pod širým nebem
další...


Vyhledávání:


Chcete vědět o všem, co se děje na Sopce, první?
email  
heslo  
zapamatovat heslo

Nová registrace
Zapomněl jsem heslo
Chci změnit nastavení
Chci zrušit účet

Odkazy






HBT

Partnerské weby
CK Marco Polo - exotická dovolená snů | pobytové i poznávací zájezdy | zájezdy na míru | dovolená u moře Kvalitní zahradní nábytek www.africke-expedice.cz www.calabria.cz