SOPKA.CZ - reportáže - říjen 2004 - Koktejl - VZNIKL DALŠÍ OCEÁN


banner


Helukabel





Časopis Koktejl

Geografický magazín Koktejl vychází od roku 1992. Za tuto dobu prošel velmi dynamickým vývojem: od 16 stran rozhovorů, reportáží a křížovek na nekvalitním novinovém papíře až po současný rozsah 130-220 stran na kvalitním papíru s křídovou obálkou. Ryze český časopis je specifický svým obsahem - původními dosud nepublikovanými materiály.


VZNIKL DALŠÍ OCEÁN

Nestává se často, že na Zemi vznikne nový oceán. Přestože k této monumentální události před třemi lety skutečně došlo, světový tisk ji neohlásil palcovými titulky ani se nedostala na přední místa zpravodajských relací satelitních televizí. Zrod pátého oceánu světa nedoprovázely posuny tektonických desek, ničivá zemětřesení ani mohutné sopečné výbuchy. Jižní oceán vznikl v důsledku úředního rozhodnutí.
Přidáno dne: 11.10.2004
Autor: 
Koktejl

Informace

OCEÁN BEZ BŘEHŮ
 Mezinárodní hydrografická organizace (International Hydrographic Organisation), která byla založena v roce 1921 a sdružuje více než 70 přímořských států, oficiálně vymezila Jižní oceán z jižních částí Atlantiku, Pacifiku a Indického oceánu v roce 2000. Kartografové nový oceán zakreslili tak, že se rozprostírá od břehů Antarktidy až k 60. rovnoběžce. Jeho hranice jsou souběžné s pásmem, které spadá pod Antarktickou smlouvu z roku 1959. Signatářem této úmluvy, která pozastavila územní nároky několika států na jednotlivé části antarktické pevniny a dnes sdružuje 39 zemí, je i Česká republika.
Celková rozloha nově ustanoveného oceánu je 20 327 milionů čtverečních kilometrů, což je o něco více než dvojnásobek rozlohy USA, a činí z něj čtvrtý největší oceán na Zemi. Ze všech oceánů má ovšem největší průměrnou hloubku - 4500 metrů.
Přestože byl oficiálně vymezen teprve nedávno, Jižní oceán je přirozeným přírodním celkem (u nás již dříve známý jako Antarktický oceán). Jeho hranici však netvoří pevninské celky, ale větrné a oceánské proudění.
Masa mořské vody, která oblévá Antarktidu, je ohraničena takzvanou antarktickou konvergencí, která je též známá jako Polární fronta. Tato linie je souběžná s maximálními západními větry a prochází středem Antarktického cirkumpolárního proudu, který vytváří kruh kolem Antarktidy. S celkovou délkou 21 000 kilometrů je nejdelším mořským proudem na světě. Poháněn západními větry, tento proud neustále směrem na východ transportuje 130 milionů kubických metrů vody za vteřinu, což je více než stonásobek toku všech řek na Zemi.
Antarktická konvergence sahá k 60. rovnoběžce poblíž Nového Zélandu a 48. jižní rovnoběžce v sektoru jižního Atlantiku. Studené, na živiny bohaté a husté antarktické vody při střetu s teplejšími vodami klesají do hloubky a dále proudí na sever, například v podobě životodárného Humboldtova proudu.
KONTINENT V IZOLACI
Kvůli těmto unikátním přírodním podmínkám je Antarktida téměř dokonale oddělena od tepelného působení ostatních mořských proudů a má své nezaměnitelné klimatické atributy.
Rozsáhlejší prozkoumání Jižního oceánu bylo provedeno teprve v polovině devatenáctého století. Bílý kontinent Antarktidy byl objeven až na počátku 19. století. Tehdy ho údajně zahlédl jednadvacetiletý Američan Nathaniel B. Palmer, který byl kapitánem čtrnáctimetrové plachetnice Hrdina (Hero). Dne 17. listopadu 1820 vplula tato výprava lovců tuleňů do Orleánské úžiny a přiblížila se k Antarktickému poloostrovu.
Antarktida je místo extrémně drsných přírodních živlů a příkrých kontrastů. Jeden den a jedna noc tu s mírnou nadsázkou trvají celý rok. Pevninský ledovcový štít pokrývající 98 % antarktické pevniny obsahuje téměř 70 % světových zásob sladké vody, ale neuvěřitelně nízké teploty antarktického podnebí (dosahující až -89,6 ̌C!) způsobují, že její vnitrozemí je jednou z nejsušších oblastí na Zemi. V některých místech napadne za celý rok jen 20 milimetrů sněhu. Mrazivé vichry, které se přehánějí nad polární pouští, dosahují rychlosti přes 200 kilometrů za hodinu. Pod pokrývkou ledu, která je místy téměř 5 kilometrů silná, se skrývají neznámé hory a údolí, tu a tam nad ní vyčnívají ostré vrcholky hor. Na západě Antarktidy jsou tyto vrcholky většinou vulkanického původu a čas od času stále ještě do mrazivého ovzduší chrlí horký popel či lávu a do ruda zbarvují bílý povrch kontinentu.
ŽIVOT V MRAZÁKU
Na antarktické pevnině žije velmi málo skutečně suchozemských organismů - pár druhů drobných bezobratlých živočichů, například chvostoskoci a roztoči, několik druhů mechů a na pár set druhů lišejníků. Pobřeží Antarktidy a vody Jižního oceánu přesto skrývají ohromnou hojnost a poměrně velkou rozmanitost živočichů, protože jsou mimořádně bohaté na minerální látky a živiny.
Teplota Jižního oceánu kolísá podle místa i ročního období mezi 10 ̌C nad nulou a -1,8 ̌C pod nulou. Během zimy zamrzá až k 65. rovnoběžce směrem k Pacifiku a k 55. rovnoběžce směrem k Atlantiku. Rozloha ledu se zvyšuje o více než šestinásobek z 2,6 milionů kilometrů čtverečních v březnu na 18,8 milionů kilometrů čtverečních v září. Studená voda obsahuje více rozpuštěného kyslíku než teplá, což je jeden z klíčových důvodů, proč jsou antarktické vody mimořádně produktivní a podporují takovou hojnost živých forem. Přesto vyžaduje život v tak extrémních podmínkách jedinečné strategie přežití, které se vyvinuly cestou přirozeného výběru. V Jižním oceánu tak žije mnoho úzce specializovaných organismů, některé z nich se nevyskytují nikde jinde na Zemi.

PLANKTON VIDITELNÝ Z VESMÍRU
Základ mořského ekosystému tvoří společenství rostlinných mikroorganismů, především řas a sinic, které pomocí fotosyntézy vytvářejí kyslík a jsou potravou pro živočišnou složku planktonu. Zdaleka nejvýznamnějším živočichem planktonního krillu v Jižním oceánu je růžový korýš, který tvarem připomíná krevetu. V průměru měří 6 centimetrů na délku a váží zhruba jeden gram.
Hlavním z jedenácti druhů krunýřovek žijících v Jižním oceánu je Euphasia superba. V létě se tito korýši shlukují do ohromných mračen, která čas od času zbarví oceán na rudo, kam až oko dohlédne. Tyto několikakilometrové rudé masy jsou viditelné i z vesmíru. Z echolokačních průzkumů Jižního oceánu vyplývá, že krunýřovky v antarktických vodách mají celkovou hmotnost mezi 100 až 500 miliony tun.

LETNÍ ŽRANICE, ZIMNÍ POLOSPÁNEK
Na jaře a v létě zažívá Jižní oceán ohromný rozkvět, fytoplankton bují a na něm se pasou stovky milionů jedinců krillu. Propuká mohutná žranice, během které ptáci, ploutvonožci a velryby denně spořádají miliony krunýřovek.
Klasickým konzumentem krillu je například tuleň krabožravý (Lobodon carcinophagus), jehož současná populace se odhaduje na 30 milionů jedinců. Stejně jako někteří další antarktičtí tuleni má členité stoličky, které fungují jako cedítko, na němž se z vody nabrané do tlamy zachycuje krill. Dokonce jeden z nejobávanějších antarktických dravců, tuleň leopardí (Hydrurga leptonyx), má podobně přizpůsobený chrup a téměř padesát procent jeho potravy tvoří krunýřovky. Tato dravá šelma ovšem také požírá ptáky, ryby, tučňáky a mladé tuleně.
Naopak na podzim se celý antarktický ekosystém ukládá do jakéhosi zimního polospánku. Krunýřovky v zimě konzumují o 95 procent méně potravy než v létě a energii čerpají z tukových rezerv. Látkovou výměnu přitom snižují až o 60 procent. Přesto však během zimy neustále ubývají na váze, až nakonec ztratí své krunýře. Takto odložené schránky požírají, aby doplnily příjem potravy. Paradoxně tak dochází k pravému opaku toho, co v jiných mořích světa provádí většina ostatních korýšů, kteří se svlékají v okamžiku, kdy své krunýře přerostou.

RYBY POSÍLENÉ FRIDEXEM
Ve vodách Jižního oceánu sice žije jen 120 druhů ryb z celkového počtu 25 000 na světě, řada z nich je však unikátně adaptována na život v mrazivých vodách. Některé dokonce dokáží přežít ve stavu, kdy jejich tělesná teplota klesá pod bod mrazu - jejich tkáně jsou totiž napuštěné nemrznoucí směsí! Látky zvané glykopeptidy rozpouštějí ledové krystalky, které se při nízkých teplotách tvoří v živočišných tkáních.
Podobné mechanismy existují i u antarktických řas a korýšů, u kterých se například některé enzymy aktivují teprve při neobyčejně nízkých teplotách.
HUSY SE ZOBÁKY KRKAVCŮ
„Všude bylo plno podivných ptáků, kteří naprosto nemohli létat ani před námi tak rychle utíkat, aby si zachránili život. Byli menší než husa, ale větší než březňačka, krátcí a tlustí, neměli peří, ale místo něho krátký a šupinovitý prach, jejich zobáky nejsou nepodobné zobákům krkavců.“
Tento popis tučňáků pochází z lodního deníku výpravy smělého korzára a mořeplavce Francise Drakea, který na lodi Pelikán v srpnu 1578 vplul do Magalh~aesova průplavu. Drake se s podivnými tvory setkal v průlivu mezi Ohňovou zemí a pobřežím Patagonie a na jejich počest nazval jeden z ostrovů v průplavu ostrovem Tučňáků. Přestože se člověk s „opeřenými rybami“, jak je později v roce 1620 označil admirál Beaulieu, nejprve setkal u pobřeží Jižní Ameriky a posléze u pobřeží jižní Afriky, jejich typickým domovem je Jižní oceán.
Některé fosilní důkazy naznačují, že se tučňáci vyvinuli v teplejších oblastech a teprve posléze kolonizovali ostrovy Jižního oceánu a Antarktidy, podle jiných teorií se však vyvinuli na subantarktických ostrovech a odtud se rozšířili na Antarktidu a dokonce až na Galapágy.
OTUŽILCI VE FRAKU
V oblasti Jižního oceánu žije celkem sedm druhů tučňáků. Ze všech ptáků na Zemi jsou tučňáci nejlépe přizpůsobeni k životu ve vodě. Jsou nejen nejlepšími plavci v ptačí říši, ale také výkonnými potápěči, kteří jsou schopni ponoru do hloubek přesahujících 250 metrů. Zcela ztratili schopnost létat ve vzduchu, zato jsou přeborníky v „létání“ pod vodou. Připomínají živá torpéda - křídla jim slouží jako ploutve, zadní končetiny a ocas jako kormidlo. Z vody vyskakují podobně jako delfíni, přičemž se mohou nadechnout, aniž by ztratili rychlost. Pernatý šat a tlustá vrstva tuku je dokonale chrání před chladem. Na zemi jsou poměrně nemotorní a pohybují se vzpřímeně nebo klouzáním po ledu, přičemž jakoby pádlují zakrnělými křídly.
Za ošacením tučňáků ve stylu „smokingu“ se ve skutečnosti skrývá důmyslný biologický mechanismus. Bílé zbarvení spodní části těla je činí méně viditelnými pro živočichy nacházející se pod nimi, což jim na jednu stranu umožňuje lépe se přiblížit ke kořisti a na druhou stranu je to chrání před dravci, zejména tuleněm leopardím a kosatkou dravou.

TRÁVENÍ NA POVEL
Mezi nejnápadněji zbarvené a na život v antarktických podmínkách nejlépe adaptované tučňáky patří tučňáci patagonští a císařští.
Subantarktický tučňák patagonský má mimořádně dlouhý rozmnožovací cyklus, který trvá 14 až 16 měsíců. Mláďata vyžadují plných dvanáct měsíců krmení, což pro jejich rodiče není v podmínkách polární zimy nic snadného.
Samice snáší jediné vejce a o mládě se starají oba rodiče, kteří se v intervalech několika dnů střídají v hlídání a krmení. Občas ovšem dochází k tomu, že se samička kvůli nevlídnému počasí zdrží a samec zůstane dlouhé týdny s hladovým mládětem sám. Samci tučňáka patagonského však dokáží v žaludku udržet nestrávené jídlo až tři týdny a dodávat mláděti stále čerstvé porce. V únoru letošního roku byly ve vědeckém periodiku Polar Biology publikovány výsledky nového výzkumu, který byl proveden na ostrově Possession. Studie ukázala, že samci tučňáků patagonských získávají z potravy kyselinu, kterou používají jako antibakteriální prostředek. Záhadou ovšem zůstává, jakým způsobem aktivují tento mechanismus.

CÍSAŘI LEDOVÉ ŘÍŠE
Obyčejný život tučňáka císařského, který jako jediný pták přezimuje na antarktické pevnině, patří mezi nejpoutavější a nejsrdceryvnější dramata v živočišné říši.
Když se koncem antarktického podzimu většina ptáků stěhuje na teplejší ostrovy za hranicemi zamrzajícího moře, vydávají se přes metr vysocí a až 40 kg vážící tučňáci císařští opačným směrem. Ve velkých počtech se houpavými kroky, občas střídanými s obratnými břišními skluzy, přemísťují na svá hnízdiště, která jsou v některých případech vzdálená až 160 km od otevřeného moře. Tam po dobu několika týdnů probíhají hlučné námluvy a páření. Když samička koncem května snese vejce, překutálí ho na nohy samce, který jej bleskově skryje do vyhřívaného břišního vaku, jenž udržuje stálou teplotu těsně nad 30 ̌C nad nulou. Samice posléze kolonii opustí a vydají se zpět na otevřené moře, kde se příští dva měsíce vykrmují.
Sága samečků tučňáků císařských začíná ve chvíli, kdy již ztratili až čtvrtinu své váhy. Čeká je dalších osm týdnů hladovění, během kterých jsou sužováni extrémním chladem (teploty klesají až za hranici -25 ̌C pod nulou) a bičováni vichry, které dosahují rychlosti 200 km za hodinu. Tučňáci živlům vzdorují tím, že se houfují, čímž snižují ztráty tepla až o jednu šestinu. Zároveň se střídají, aby každý strávil stejné množství času chráněný uprostřed shluku.
Samičky nakonec své partnery vystřídají v době, kdy se mláďata líhnou z vajec. Přestože již zhubli na tři pětiny původní váhy, samečci jsou schopni nakrmit mláďata dvěma dávkami sekretu, který vylučují ze stěn volete. Pak již zbývá jen dlouhá cesta k moři, kde na absolutně vyčerpané tučňáky čeká hojnost potravy.

ZKÁZONOSNÉ TEPLO
Za posledních 50 let se populace tučňáků císařských snížila o celou polovinu, což vědci nedávno přisoudili mimořádně dlouhému období tepla v 70. letech minulého století. Zhruba každých osm let zasáhne vody kolem Antarktidy takzvaná Antarktická cirkumpolární vlna, která spočívá v ohromných masách teplé a studené vody. Podle studie publikované v roce 2001 ve vědeckém časopisu Nature poznamenal teplotní výkyv zejména tučňáky císařské žijící na Adélině zemi, která za běžných okolností zažívá teplejší období trvající zhruba jeden rok jednou za pět let.
Zvýšená teplota snižuje množství ledu, což návazně způsobuje úbytek krillu, hlavního potravinového zdroje tučňáků. Zatím není zcela jasné, jestli oteplení způsobily regionální procesy, či zda se jednalo o příznak globálního oteplování.
VÝZKUM POMOCÍ PLOVOUCÍCH ROBOTŮ
Cirkumpolární proud je důležitý nejen při regulaci antarktického podnebí, ale má výrazný vliv i na globální klima. V lednu letošního roku se australští vědci přidali k unikátnímu výzkumu, který má za cíl prozkoumat tuto „strojovnu globálního klimatu“. V investičně náročné akci, která ponese celkové náklady 2,5 milionu USD, rozmístí vědci z Kooperativního výzkumného střediska antarktického klimatu a ekosystémů při univerzitě v Tasmánii v průběhu příštích tří let celkem 44 plovoucích „robotů“ ve vodách Jižního oceánu. Přidají se tak ke svým japonským a americkým kolegům, kteří již několik těchto přístrojů v této oblasti mají.
„S touto novou technologií budeme poprvé schopni pravidelně pozorovat, co se odehrává pod povrchem Jižního oceánu,“ prohlásil vedoucí výzkumného programu oceánograf dr. Steve Rintoul na mezinárodní oceánografické konferenci Partnerství pro pozorování globálních oceánů v lednu 2003. „Jižní oceán je nechvalně známý nejsilnějšími větry a největšími vlnami na planetě. Jelikož je tato oblast tak odlehlá a nevlídná, většina lodí se jí vyhýbá a máme odtud málo pozorování. Plováky nám pomohou pozorovat změny v Jižním oceáně, které ovlivňují klima a mořský život,“ dodal Rintoul.
Autonomní přístroje typu PALACE, každý z nich má životnost tři až pět let a stojí 30 000 USD, se potápějí do různých hloubek (až do hloubky dvou kilometrů) a odebírají vzorky oceánských vod v intervalech deseti dnů. Výsledky měření salinity a teploty jsou zasílány na pevninu přes satelit. První „roboti“ budou v rámci australského výzkumu vypuštěni koncem letošního roku. Iniciativa je součástí celosvětového výzkumu s názvem Projekt Argo, v jehož rámci bude takových přístrojů do roku 2006 rozmístěno ve světových oceánech celkem 3000. Výsledky poslouží meteorologům a klimatologům, ale také ekologům, rybolovnému průmyslu a lodní dopravě.

KRÁLOVÉ HARÉMŮ
Králem mezi antarktickými ploutvonožci je bezesporu rypouš sloní (Mirounga leonine). Až čtyřtunový samec je hlubinný potápěč, který pod vodou zůstává i dvě hodiny a noří se až do hloubky 1500 m. V těchto temných hlubinách vyhledává sépie a ryby. Podobně jako vorvaň (Physeter macrocephalus), nejdokonalejší potápěč mezi savci, tráví rypouš až 90 procent dne potápěním. V moři tráví zhruba 250 dnů v roce a na souši se ocitá jen dvakrát do roka, při páření a línání. Většina samců ročně při cestách křížem krážem Jižním oceánem uplave více než 20 000 km.
Zuřivé boje, jež spolu svádí samci rypouše sloního, jsou ojedinělou podívanou, která je ozdobou mnoha dokumentárních snímků. V době, kdy o mnoho menší samice rodí a krmí mláďata, dochází mezi soutěžícími býky k ritualizovaným střetům, které občas přerostou v krvavé boje. Rypouši se proti sobě hrozivě vztyčují, otevírají tlamy a vyhrožují si řevem. Úspěšný býk si na pláži zřídí harém samic. V jediné sezoně jich může oplodnit i stovku. Takový samec se udrží ve vrcholné formě asi čtyři sezony, takže nakonec může oplodnit až 400 samiček. Samice rodí jediné mládě za rok a za celý život přivede na svět tak 12 potomků, takže mezi sebou soutěží o pozornost vítězného samce.

SEXUÁLNÍ TURISTÉ
Genetický výzkum, jehož výsledky byly publikovány v březnu letošního roku v renomovaném vědeckém měsíčníku Science, vrhá nové světlo na sexuální život těchto mohutných ploutvonožců. Vědci provedli u rypoušů žijících na Falklandech sekvence DNA z mitochondrií, které se dědí pouze z matčiny strany, a DNA z buněčného jádra. Výsledky porovnali s DNA sekvencemi na různých subantarktických ostrovech a došli k závěru, že samci rypouše sloního se vydávají na daleké cesty napříč Jižním oceánem, aby oplodnili co nejvíce samic. Jeden samec, kterého britští výzkumníci nazvali Blob (Koule) cestoval celých 8000 mil, aby oplodnil samice na ostrovech poblíž Antarktidy.
„Taková dálka je vskutku mimořádná,“ řekl Rus Hoezel z Univerzity v Durhamu časopisu New Scientist. Z výzkumu vyplývá, že genetický profil populací rypoušů je více uniformní, než se předpokládalo. Hoezel se domnívá, že je tato skutečnost pro rypouše pozitivní. „Je méně pravděpodobné, že vzniknou izolované populace, které by byly více vystaveny různým rizikům,“ řekl. „Zatím nevíme, jak vzácný je případ Bloba,“ dodal.

ZPUSTOŠENÝ RÁJ VELRYB
„Kapitán Cook během své první výpravy do antarktických vod objevil stáda velryb tak obrovská, že viděl na sta výdechových fontán najednou ve všech směrech. Nebyl okamžik, kdy by z paluby nebyl vidět nespočet fontán. Sám jsem nedávno plul v této oblasti, a neviděl ani jednu,“ řekl na počátku devadesátých let dr. Roger Payne, věhlasný cetolog, který se stal průkopníkem především v průzkumu zvukových projevů velryb keporkaků.
Velrybáři se ve vodách Jižního oceánu sice objevili o něco později než lovci tučňáků, tuleňů a rypoušů, ale lov velryb zahájili s maximálním nasazením. Zprvu byly velryby, které se v té době již lovily pomocí harpunového děla, zpracovávány ve velrybářských stanicích na ostrovech. Ve dvacátých letech 20. století se poprvé do Jižního oceánu vydaly obrovské velrybářské flotily sestávající z mateřského zpracovatelského plavidla, doslova plovoucí továrny, a menších rychlých harpunových lodí. V této dekádě bylo podle údajů samotných velrybářů ve vodách kolem Antarktidy uloveno 134 307 velkých kytovců.
Za pouhých osmdesát let 20. století ulovili velrybáři ve vodách dnešního Jižního oceánu více než jeden a půl milionu velryb. Některé druhy těchto pomalu se rozmnožujících mořských savců jsou dnes stále na pokraji naprostého vyhynutí. Vědecký výbor Mezinárodní velrybářské komise (International Whaling Commission - IWC) například odhaduje, že z původního počtu 250 000 plejtváků obrovských (Balaenoptera musculus) vyskytujících se v Jižním oceáně zbylo jen 400 až 1400 jedinců.
Zbývající velryby žijící na jižní polokouli každoročně táhnou do Jižního oceánu z míst tisíce kilometrů vzdálených, kde se spářily. Během pětiměsíčního pobytu na těchto letních pastvištích zkonzumují kosticové velryby - plejtváci, keporkaci, velryby jižní a velryby malé - zhruba 80 procent celé své roční dávky potravy. Plejtvák obrovský spořádá denně zhruba 4000 kg krillu.

LOV VELRYB POKRAČUJE
„Velryba byla velmi blízko, možná 15 metrů od nás. Pokusil jsem se k ní dostat na člunu co nejblíže, aby ji nemohli zasáhnout. Pak se vynořila znovu, jen asi 10 metrů od člunu. Jsem si jist, že by ji byli zabili, kdybychom tam nebyli.“ Takto popsal střet s japonskými velrybáři v mrazivých vodách Jižního oceánu jeden z aktivistů Greenpeace, který se v roce 2001 zúčastnil zatím poslední výpravy na ochranu velryb.
Japonská vláda ve vodách Jižního oceánu dodnes každoročně povoluje lov až 440 plejtváků malých (Balaenoptera acutorostrata), přestože od lovecké sezony 1985/86 platí všeobecné moratorium na lov velryb a navzdory tomu, že IWC v roce 1994 vyhlásila chráněné území pro velryby v oblasti dnešního Jižního oceánu. Oblast je souběžná s antarktickou konvergencí, ale na některých místech je posunuta až ke 40. rovnoběžce.

ZABÍJENÍ ve JMÉNu VĚDY
Japonci tvrdí, že lovem velryb provádějí vědecký výzkum. Zadní vrátka ve stanovách IWC totiž umožňují každé členské zemi „zabít, ulovit nebo zpracovat velrybu pro účely vědeckého výzkumu“. Vědecký výbor IWC přitom opakovaně upozorňuje, že údaje získané porcováním velryb nejsou potřebné a že existují stejně účinné nenásilné metody výzkumu.
Přestože se plejtváci malí kvůli menším rozměrům stali terčem velrybářských harpun o něco později než ostatní druhy velkých kytovců, nedávný výzkum ukázal, že je těchto velryb v Jižním oceáně podstatně méně, než naznačovaly dřívější odhady. Rezoluce Vědeckého výboru IWC z roku 2001 důrazně apeluje na Japonsko, „aby zastavilo lov plejtváků malých“.

POLITIKA LOVCŮ VELRYB
V rámci úmluvy CITES, která sdružuje více než 150 zemí, je rozložení sil sice na straně velryb, uvnitř IWC se však poměr hlasů začíná přiklánět na stranu zemí, které by uvítaly oficiální obnovení komerčního lovu. V posledních třech letech totiž do IWC vstoupila řada chudých rozvojových zemí, například Guinea, Gabon a Mongolsko, které opakovaně spolu s Japonskem a Norskem hlasují pro obnovení komerčního lovu. Jistě není náhodou, že japonská vláda těmto zemím poskytuje značnou finanční a technickou podporu prostřednictvím Programu mezinárodní rozvojové pomoci. Japonská agentura pro rybolov již dříve využila tento program k získání hlasů šesti karibských států.
Vše nasvědčuje tomu, že příští schůze IWC (letos v červnu v Berlíně) se odehraje ve znamení snahy Japonska „koupit“ další hlasy a zvrátit poměr sil ve prospěch velrybářů. Můžeme jen doufat, že lidský rozum konečně zvítězí nad touhou po zisku a v nejbližších letech bude konečně prosazena účinná ochrana nejen velkých kytovců, ale všech organismů Jižního oceánu.

VELRYBÍ POCHOUTKA?
Velrybí maso získané v rámci „vědeckého výzkumu“ končí v japonských tržnicích a luxusních restauracích. Přerušení lovu vedlo k úbytku velrybího masa na trhu, čímž výrazně stoupla jeho tržní hodnota. Kilogram se dnes v Tokiu prodává za přibližně 18 USD. Potenciální zisk z mezinárodního obchodu s tímto lukrativním artiklem dnes láká další státy k obnovení velrybářství.
Japonsko spolu s Norskem, Ruskem a Islandem se na loňském zasedání členských států Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (CITES) pokusilo - naštěstí neúspěšně - o obnovení mezinárodního obchodu s masem některých druhů velryb.

Starší příspěvky

Kávu, prosím
OD PRAČLOVĚKA K PROFESORŮM
NEPÁL: ZACHRÁNĚNÉ KNIHY
Zambie dnes
GERMÁNI
Krajina jako přírodní chrám
SVĚTOVÉ DĚDICTVÍ TUNISKA
Aotearoa - země fantazie
HAVAJSKÉ NÁVRATY KE KOŘENŮM
Slovensko
Na ghanském trhu
Italské inspirace
TYGŘI PAVOUČÍ ŘÍŠE
DOLNÍ RAKOUSKO - KRAJ KOLEM VÍDNĚ
Požehnaný kraj pod Pálavou
ON LINE REPORTÁŽ - expedice UNIS v Egyptské Západní poušti
HAKUNA MATATA UGANDA
OSTROVY, KDE SE ZASTAVIL ČAS
Dvě tisíciletí moravské vinné révy
Lední medvědi - hraví i draví
MILIONOVÉ PEŘÍ?
V RYTMU KARNEVALŮ
Královny moří v Bergenu
Hledání ztraceného podmořského světa
SEVEROVÝCHOD FRANCIE
Čína a Číňané
další...


Vyhledávání:


Chcete vědět o všem, co se děje na Sopce, první?
email  
heslo  
zapamatovat heslo

Nová registrace
Zapomněl jsem heslo
Chci změnit nastavení
Chci zrušit účet

Odkazy


Miele - robotický vysavač



Partnerské weby
CK Marco Polo - exotická dovolená snů | pobytové i poznávací zájezdy | zájezdy na míru | dovolená u moře Kvalitní zahradní nábytek www.africke-expedice.cz www.calabria.cz