SOPKA.CZ - reportáže - duben 2004 - Koktejl - HAKUNA MATATA UGANDA


banner


Helukabel





Časopis Koktejl

Geografický magazín Koktejl vychází od roku 1992. Za tuto dobu prošel velmi dynamickým vývojem: od 16 stran rozhovorů, reportáží a křížovek na nekvalitním novinovém papíře až po současný rozsah 130-220 stran na kvalitním papíru s křídovou obálkou. Ryze český časopis je specifický svým obsahem - původními dosud nepublikovanými materiály.


HAKUNA MATATA UGANDA

Koktejl
Hakuna matata zní v Ugandě na každém kroku a volně přeloženo znamená žádný problém. Proč by také měl být, když se zrovna neválčí, na tržnicích je dostatek hovězího a kuřat, banánů, ananasů, toaletních potřeb a nádob z umělé hmoty? Usměvaví vojáci a policisté se zbraní lelkují na nárožích, hloučky černochů posedávají po ulicích a vesele se baví. Nikdo neotravuje a nežebrá. Jen pohlednici a turistické suvenýry tu neseženete. Kdo by se s tím vyráběl, když je není komu prodat. Místní je nekoupí a bílí turisté se vyskytují velmi sporadicky. Také mobil můžete klidně nechat doma, protože síť mobilních operátorů sem zatím nepronikla. S elektřinou je to o něco lepší, ale je dobré se zeptat, jak dlouho bude zapnuta. Asi proto se zde místní pivko Nile Special Lager pije zásadně teplé.
Přidáno dne: 20.04.2004
Autor: Jan Blažíček
Koktejl

Informace

KAMPALA
 Hlavní město Ugandy Kampala leží v kotlině a zahaluje ho smog. Na africké poměry je to supermoderní město, ale jaksi ošuntělé. Lhostejno, zda jde o nové či staré koloniální stavby. Nad jedním ze sedmi vrcholků, které obklopují město, stojí královský palác (veřejnosti nepřístupný), na jehož „zahradách“ se za vlnitým plechem popásá dlouhorohý skot. Palác vypadá jako lovecký zámeček, který byl u nás v roce 1948 znárodněn a přes 40 let ho využíval státní statek. Za prohlídku stojí místní muzeum s etnologickou výstavou a tím veškeré pamětihodnosti končí. Pak můžete ochutnávat místní speciality. V restauracích i na ulicích se dusí, vaří v sudech pochoutky z pestrobarevných ryb, hovězí, drůbeží, skopové a kozí maso v pikantních omáčkách kořeněných zázvorem, kardamomem a kurkumou. Stačí si pouze vybrat nejméně podezřelou porci, zaplatit pár drobných a pojíst na hbitě přistrčené stoličce. Podává se i maso antilop, zeber, krokodýlů a hrochů. Jako příloha k „divočině“ se servírují sladké brambory, tzv. batáty. Dalším oblíbeným pokrmem je katogo - kousky vařených banánů doplněné smaženými lilky a dušenou zeleninou. Banánová kaše se zase připravuje ze zeleninových banánů, jejichž zralé plody mají výrazně zelenou barvu a jsou v čerstvém stavu nejedlé. Na rozdíl od těch ovocných, které se dovážejí k nám, nikdy nezesládnou a obsahují mnohem více vitaminů. Jedí se vařené, smažené nebo pečené na rožni či ve slupce na žhavém popelu. Také se suší, melou na mouku, která se používá pro výrobu pečiva, praží se z nich i náhražka kávy, a místní obyvatelé z nich vyrábějí dokonce i pivo! Takže co s načatým večerem? „Jedině do čtvrti Half-Lond,“ radí místní. Taxi, které stojí pár ugandských šilinků (1 USD je asi 1500 šilinků), mě vyklopilo v ulici, kde se z domů line hudba, k návštěvě láká tlumené světlo luceren. U vchodu ale nejprve musím podstoupit osobní prohlídku. Hledají, zda nemám u sebe zbraň. Před pár měsíci tu zavraždili skupinku britských a amerických turistů, takže běloši tu teď působí dost exoticky. Rozpaky místních ale netrvají dlouho a za chvíli si s nimi připíjím zdejším alkoholickým nápojem Waragi, který chutná podobně jako gin. Noc utíká jako splašená, všichni se vlní v rytmu reggae a černá „madona“ mi šeptá do ucha: „Do you want sex?“ Ošklivá rozhodně není, ale když si uvědomím, že víc než třetina obyvatel je nakažená virem HIV, dávám si raději dalšího panáka. Ten mě vyšel v přepočtu na třicet českých korun, přesně tolik, kolik by na celou noc stála tahle prostitutka...

ČURÁNÍ V AUTOBUSE
Movitější překonávají delší vzdálenosti v matatu. Název pochází od číslovky tři (matatus), protože zpočátku stálo svezení tři mince. To už ale dávno neplatí. A co je to vlastně matatu? Dodávka pro osm až dvanáct lidí (nejčastěji minivan značky Nissan). Svezení v ní je o něco dražší a příjemnější než autobusem, nicméně zkusit ugandský autobus doporučuji aspoň jednou z folkloristických důvodů. Autobus je přistaven několik hodin před plánovaným odjezdem, a kdo dřív přijde, ten si sedne. Ostatní se musejí zabydlet na střeše a nebo počkat pár dnů na další. Autobus je narvaný lidmi, domácími zvířaty a obchodníky, kteří se tím mumrajem proplétají a nabízejí čerstvé jídlo, cukrovinky, nápoje, noviny, oblečení a hudební nástroje, elektronické přístroje aj. Hlasitě vychvalují své zboží, a pokud něco vydává zvuk, jako například budík, rádio či magnetofon, snaží se to co nejhlasitěji předvést. Všichni cestující se usmívají, mezitím si kozy, slepice a další zvířata začínají ulevovat na podlahu a autobus se konečně rozjíždí. Po dvanácti hodinách jízdy začíná první nutkání k tělesným potřebám přicházet i na místní cestující. Muži jsou zvyklí, že tady se kvůli takové prkotině nestaví. Každý, kdo zrovna potřebuje, vytahuje igelitový pytlík a ten za chvíli letí plný oknem ven. Naštěstí si potřebují odskočit nejen pánové, ale i dámy a autobus konečně zastavuje. Ještě jednu kuriozitu skýtají ugandské autobusy. Když se cestou naskytne nějaká zajímavost, rozhodně o ni kvůli malichernosti, jakou je jízdní řád, nepřijdete. Uvedu pouze jeden příklad. Projíždíme malým městečkem podél tržnice a najednou řidič spatří dav, jak pronásleduje prchajícího zloděje ovoce. Dotyčný utíká, co může, banány mu padají zpod košile, v očích má opravdovou hrůzu. Náš autobus se okamžitě přidává k honičce, troubí a protlačuje se davem, pasažéři skandují a povzbuzují. Zloděj je dopaden, zmlácen, pouštěn a znovu naháněn tak dlouho, než zůstává ležet bezvládně na zemi, ponechán svému osudu. „Představení“ trvalo asi dvě hodiny, teprve pak se autobus vrací zpátky na silnici, aby pokračoval v cestě.

DOBRÉ OBCHODY
Sedím v klasické ugandské „čtyřce“ - plechová střecha na kůlech, hliněná podlaha, pár prken na zemi jako stůl a židle - a popíjím brčkem odporně teplé pivo. Brčkem se tu pije nejspíš proto, že leze víc do hlavy a opičku si pořídíte rychleji a hlavně levněji. Přichází skupina masajských mužů ve svých červených „prostěradlech“, do kouta odkládají kopí a mačety. Objednávají si jedno pivo za druhým, jejich rozhovor je čím dál hlasitější. „Kolik máš doma manželek?“ obrátil se na mě jeden. „A kolik dětí?“ - „Manželku jednu a děti žádné. Ale mám dva kluky,“ hrdě jsem prohlásil. Masaj se nejprve dlouze zamyslel a potom řekl: „Já ti rozumím. S každou ze svých manželek mám také aspoň jednoho chlapce, ale žen mám šest. Určitě nemáš dost dobytka, proto si nemůžeš dovolit další manželky, proto máš málo dětí. To je špatné. Víš co? Prodám ti jednu ze svých žen, zdravou a mladou, a porodí ti krásné syny. Stačí, když mi za ni dáš jednu krávu. Mohu si to dovolit, jsem bohatý muž...“ U Pygmejů kmene Batwa, žijících v národním parku Semliki na hranicích Ugandy s Demokratickou republikou Kongo, v místech, kterému zdejší černoši říkají láskyplně „hrob bílého muže“, mi zase nabízeli „trávu“. Hrst zelených listů lze získat výměnou za propocené tričko, pár cigaret nebo si ji koupit. Množství, které stačí tak na ubalení deseti jointů, vyjde v přepočtu na deset českých korun. Takže kus za korunu. Ačkoli nejsem žádný znalec, musím konstatovat, že nebyla příliš kvalitní... Pygmejové se živí výhradně lovem a sběrem. Jediné, co pěstují, je konopí a kouření marihuany patří neodmyslitelně k jejich životu. Přestože v Ugandě můžete dostat za držení lehkých drog až sedm let, s Pygmeji zákonodárství jaksi nepočítalo.

BÍLÝ NIL PRO SEBEVRAHY
Lahůdku pro sebevrahy tu představují tzv. Prameny Bílého Nilu, bouřlivý úsek horního toku řeky hned pod Viktoriiným jezerem. (Řeka se po výtoku z Viktoriina jezera jmenuje Viktoriin Nil. Název Bílý Nil získává až později. Místní však tuto část řeky pod jezerem nazývají Bílý Nil.) Pro vodáky z celého světa představují stejné lákadlo jako řeky Colorado, Zambezi nebo Karnali. Klasifikační stupeň obtížnosti je V. až VI. a zasvěcení si dokážou představit, co to znamená. Místní pronajímatelé raftů se chlubí tím, že „zdejší vlny jsou světová třída“. Přesvědčit se o tom můžete sami, když nad vodopády Bujagali nasednete do člunu a sjedete prvních 27 kilometrů řeky. Cestou můžete obdivovat nádherné skály porostlé bujnou tropickou vegetací lemující břehy, pokud to ovšem při neustálém zmítání a „sprchování“ stihnete. Pokud vás tohle neodradilo, můžete druhý den nasednout znovu do člunu a dopřát si dalších 19 kilometrů neméně divoké řeky. Opravdu divoká voda má ale jednu výhodu, krokodýli se zde vyskytují poměrně vzácně. Mají totiž rozum.
Mimochodem etiketa na láhvi nejvyhlášenější značky ugandského piva Nile Special Lager, tedy Speciálního nilského ležáku, opravdu nelže. Budovy pivovaru se rozkládají přímo na břehu Nilu poblíž výtoku z Viktoriina jezera a na výrobu piva se skutečně používá voda z mystické řeky řek.


LEPŠÍ STŘÍLET PRVNÍ
Takové je nepsané pravidlo strážců národních parků. Přestřelky s pytláky a smrt na obou stranách bohužel nejsou žádnou vzácností. „Lidé z vesnice tady loví hlavně hrochy a slony na maso,“ smutně mi vysvětluje Alex, který je rangerem v národním parku Queen Elizabeth. „Nejprve jde lovec s puškou, zvíře zastřelí a zmizí. Následuje ho desetičlenná ozbrojená skupina vesničanů, kteří zvíře rychle zpracují a odnesou. Celá akce netrvá víc než dvacet minut. Když se jim připleteš do cesty, začnou střílet. Nedokážu těm lidem vysvětlit, že je lepší zvířata nechat naživu. Pokud je u nás bezpečno, jezdí sem turisté a přinášejí peníze, ze kterých mají užitek i vesničané.“ S podobným názorem jsem se setkal i u jiných strážců národních parků, ať už to bylo v Bwindi, Mgahinga Gorilla či Kibale National Park.
„V mé zemi je bída. Lidé bydlí většinou v nuzných příbytcích a nosí všelijaké oblečení. Najít práci je velmi obtížné. Ale hlad není. Jsou banány a další jídlo. Ale nejsou peníze na věci. Hodně se tu pije,“ vypráví Musa, strážce národního parku Mt. Elgon s otřískaným kalašnikovem. „Já se mám dobře. Je mi dvaatřicet, mám pět dětí, manželka je doma. Uniformu a holínky mám od státu a bydlíme v ubytovně patřící národnímu parku. Navíc si měsíčně vydělám tisíc ugandských šilinků.“ Musa vystudoval vysokou školu, obor turismus, a mluví slušně anglicky. Šplháme spolu na nejvyšší horu Mt. Elgon - Wagagai. Nyní měří 4321 metrů, ale vrchol podle geologů ještě „nedávno“ převyšoval Kilimandžáro. Mt. Elgon vznikl před 20 miliony let (v třetihorách) vlivem vulkanické činnosti a dosahoval tehdy výšky kolem 7000 metrů, byl vyšší než později Kilimandžáro s 5895 metry, Mt. Kenya s 5199 metry... Důkazem výšky Mt. Elgonu je dnešní rozlehlá kaldera (velká kráterová prohlubeň), která se svými 8 km průměru patří k největším na světě.
Prošli jsme tropickým horským pralesem, stačilo překonat útesy Mudangi, což v překladu znamená Stěna smrti. Samotná stěna není obtížná. Konstrukce z bambusu a větví stromů, která byla postavena pro „jednodušší přechod“ přímo před skalní stěnou, je mnohem nebezpečnější, než by bylo šplhání po holé skále. Opravdu jsem se bál. Se stoupající nadmořskou výškou ustoupil prales bambusů a vystřídaly ho louky plné vřesovců. K tomu spousta malých jezírek a krajina jako vystřižená z obrazů Zdeňka Buriana o pravěku.
Cestou zpátky procházíme vesničkou Bumasifma (v překladu Vesnice pijáků a kuřáků). Přístřešky z vlnitého plechu a banánových listů u říčky Sasy jsou místní palírny. Alkohol se tu vyrábí prakticky ze všeho, co ve vesnici roste - z banánů, ananasů, manga, kukuřice... Místní lihovarníci nám nabídli z plechového hrnku pálenku na degustaci. Musa si hlasitě pomlaskával a šibalsky na mne pomrkával. Ochutnal jsem, bylo to odporné. Zbytek cesty jsem naštěstí sešel i bez pomoci slepecké hole.

NEJDIVOČEJŠÍ A NEJKRÁSNĚJŠÍ
Těmito slovy popsal v sedmdesátých letech ředitel ZOO ve Dvoře Králové Josef Vágner národní park Kidepo, který leží na severu země při hranicích se Súdánem. Měl pravdu. Jde o zážitek, který poznamená i toho, kdo není zrovna vášnivým milovníkem zvířat. Spatřit totiž na vlastní oči divoké, svobodné zvíře uprostřed krásné africké krajiny je úplně něco jiného, než je pozorovat někde za mřížemi. Působí důstojněji a budí respekt a obdiv.
Jedeme džípem a najednou se objevil slon, přesněji stádo asi třiceti jedinců. Okamžitě vypínáme motor. Samice vedoucí stádo zahlédla auto a divokým troubením dává signál k zastavení pochodu. Nakonec se rozhodne, že náš džíp není pro slony hrozbou, a tak stádo pomalu prochází ve vzdálenosti necelých dvaceti metrů. Mláďata se pletou pod nohy svých matek a jejich nemotorná chůze připomíná první krůčky dítěte. Slony jsme pak pozorovali ještě večer u napajedla. Na rozdíl od zeber Böhmových a antilop koňských, v jejichž chování je vidět opatrnost, přicházejí sloni zcela klidně, doslova jako královský průvod. Jak se blíží, zřetelně slyším hlasitý pleskot trusu, dopadajícího na zem. Je důkazem toho, že zvířata se cítí bezpečně. V posledním záchvěvu světla svítí jejich kly. Když nasávají vodu, vesele se polévají, stříkají a odpočívají. Jednou si někdo dal tu práci a zvážil množství bahna, které ulpí na jednom slonovi. Potom spočítal, že dospělý jedinec přemístí na svém těle přibližně pět tun zeminy za rok.
Teď se blíží poledne, vzduch se chvěje horkem, zvěř vyhledává úkryt. Při polední siestě jsme zastihli ležet ve stínu termitiště lvy. Přestože se říká „silný jako lev“, z hlediska síly je nejvýše postaveným zvířetem slon, dále nosorožec, hroch, za ním stádo kaferských buvolů a teprve potom lev. Uprostřed hustého křoví leží samice geparda s mláďaty. Koťata bezstarostně skotačí kolem matky a jsou plná energie a života. Dalekohledem zřetelně vidím jejich oranžově žluté oči, štíhlé nohy a vpadlé břicho. Tato stavba těla umožňuje gepardům dosáhnout na krátkou vzdálenost až stokilometrové rychlosti. Jejich páteř se při běhu ohýbá a napíná, čímž se zvětšuje délka každého skoku. Tuto skutečnost nejlépe dokumentují poznatky vědců, kteří spočítali, že „teoretický gepard bez nohou“ by se pouhým stahováním těla přemístil za hodinu o osm kilometrů.
Když pomine největší vedro, celá krajina znovu ožívá. Potkáváme stádo kaferských buvolů. Máme štěstí, vítr vane směrem k nám a velká černá zvířata stojí nehybně, jako by byla vytesána z kamene; pouze nás ze vzdálenosti necelých dvaceti kroků zvědavě okukují. Vítr se však pomalu otáčí, vedoucí býk sebou trhne, stádo začíná projevovat známky neklidu, větří a dává se na útěk. Země duní pod kopyty jejich mohutných těl.
Každý den i každá noc tu mají neopakovatelné kouzlo. Začíná se stmívat a jako na povel neviditelného dirigenta je všechno kolem naplněno kakofonií nejrůznějších zvuků. Řev lva, troubení slonů, pronikavé hvízdání hmyzu, šustění a vzdechy, to vše se mísí dohromady v úžasné souhře, kterou dokáže zařídit jen příroda. Rudá sluneční koule pomalu klesá k obzoru a já se loučím s nádherným ugandským královstvím zvířat.


Zajímavé odkazy


Zajímavé odkazy

ANTARKTIDA NA 20. ROVNOBĚŽCE
EVROPŠTÍ POTOMCI ČINGISCHÁNA
LAS FALLAS - SLAVNOSTI OHNĚ
MONG CAI - DIKTÁT BYZNYSU
NA NEVYZPYTATELNÉ EKVÁDORSKÉ VULKÁNY
PĚTIDENNÍ HIMÁLAJSKÉ PEKLO
ZA DUCHEM HORY PANY

Starší příspěvky

OSTROVY, KDE SE ZASTAVIL ČAS
Dvě tisíciletí moravské vinné révy
Lední medvědi - hraví i draví
MILIONOVÉ PEŘÍ?
V RYTMU KARNEVALŮ
Královny moří v Bergenu
Hledání ztraceného podmořského světa
SEVEROVÝCHOD FRANCIE
Čína a Číňané
další...


Vyhledávání:


Chcete vědět o všem, co se děje na Sopce, první?
email  
heslo  
zapamatovat heslo

Nová registrace
Zapomněl jsem heslo
Chci změnit nastavení
Chci zrušit účet

Odkazy


Miele - robotický vysavač



Partnerské weby
CK Marco Polo - exotická dovolená snů | pobytové i poznávací zájezdy | zájezdy na míru | dovolená u moře Kvalitní zahradní nábytek www.africke-expedice.cz www.calabria.cz