SOPKA.CZ - reportáže - srpen 2003 - Země Světa - Lidé z konce světa aneb poloostrov Valdés


banner


Helukabel





Časopis Země Světa

Země světa je moderní zeměpisný a cestopisný měsíčník určený širokému okruhu čtenářů, kteří touží poznat přírodu, historické a umělecké památky, kulturní dědictví, tradice a zvyky různých zemí, národů a kultur světa. Nechybí však ani materiály z českých regionů.


Lidé z konce světa aneb poloostrov Valdés

Úvodní stránka srpnového čísla
Černý letec blížící se k písečné pláži přestane mávat křídly a letem plavmo navede své tělo k velké kolonii kormoránů císařských. Těsně před přistáním, v místě kde již nedosahuje voda, začne prudce křídly brzdit a pták se staví do svislé polohy. Z rychlého dopadu udělá jen pár krůčků a okamžitě mizí mezi své druhy. Ti ho jako na pozdrav, chtějí zobákem štípnout. Kormorán se pyšně vzpřímí, protřepe křídly a zbaví se posledních kapek slané vody. Využívá ještě poslední paprsky slábnoucího rudého kotouče mizícího za obzorem. Opar Atlantiku zahalí pláž a po pár okamžicích nastává tma a znatelné ochlazení. Noční Patagonie jde spát a s ní i poloostrov Valdés.
Přidáno dne: 20.08.2003
Autor: RICHARD JARONĚK
Země Světa

Informace

Luis Pettite a Bůh jménem Mel
Stany odolávají náporu silného větru a mi se krčíme u plápolajícího ohně. Na provizorním roštu se peče kýta z krávy. Oblíbená pochoutka Argentinců. Jsme na tomto konci světa již deset dní a po kosatkách ani památky. Zuřivě a zároveň zoufale zpovídám kamaráda, kameramana Luise Pettita, který je milovníkem přírody a s kosatkami pracuje již osm sezón, a tak zná všechny kytovce, kteří sem připlouvají. Jde o jednu velkou dvaadvaceti člennou rodinu. Pohybují se v menších skupinkách po třech, čtyřech či pěti jedincích. Největší a nejúžasnější zážitky ovšem vypráví o obrovském samci jménem Mel. Po několika dnech povídání, jsem doslova na trní. Každý den trpím na útesu a hledám nepřirozeně ohnutou dvoumetrovou ploutev kosatky-zabijáka, Mela. Po tomto pětačtyřicetiletém samci se pojmenovávají dokonce děti ve vesničce Puerto Pirámides. A ono ani není důvod divit se proč. Mel je zkušený lovec vážící sedm tun a měřící přes sedm metrů. Luis má natočeno celkem na sto útoků kosatek na lvouny či rypouše na pláži. Těch výborných je tak na patnáct a s Melem má „pouze“ sedm útoků. Mé iluze o fotografování tohoto inteligentního predátora se rozptylují.
RICHARD JARONĚK RICHARD JARONĚKKrájím si kousek tuhého pečeného masa a Luis potahuje ze své nezbytné cigarety marihuany. Dým po chvíli vyletí nosem a Luis vypráví:
„Jednou jsem natočil Mela jak během sedmi minut zaútočil patnáctkrát na stejné místo, kde lovil lvouny. Neustále dorážel a nakonec chytil pět šest kusů.“
„Jenom jednou,“ škemrám, „aspoň jeden moment. Jednou to uvidět.“
„Únor, březen a duben je nejlepší moment pro útok,“ pokračuje Luis, „samice rypoušů učí plavat, lovit a přizpůsobovat se vodě své mladé. Ti jsou neohrabaní a neznají přirozené nebezpečí. To je nejlepší moment pro útoky kosatek. Krouží kolem jednoho místa a většinou, tam kde uchopí kořist, tak opakují útok několikrát.“
„Potravou nejsou samozřejmě jen lvouni či rypouši?“ ptám se.
„Troufnou si i na mládě velryby. Jednou jsem točil skákající delfíny. Oni neskákali z radosti, ale utíkali před kosatkami. To jsem nevěděl. Snímal jsem delfína a v tom za ním vyskočila kosatka. Obrovská. Byl to Mel. Delfín zmizel ve vodě a on za ním. Další výskok a za ním Mel. Šílená honička. Skok do vody a další rozvíření vody. V okamžiku, kdy delfín vyskočil nad hladinu ho Mel podeplul a vyskočil pod ním. Chytl ho do tlamy a ve vteřině vyrval celé břicho. Umírajícího delfína roztrhal na hladině. Tento záběr jsem prodal společnosti BBC. Pustím ti ho až se vrátíme.“

Dávám si do úst další kousek masa a aspoň se tak donutím zavřít pusu, která byla doposud dokořán. Sladká vůně ‘trávy’ proletí ostrým větrem a Luis Pettite pokračuje:
„Mel je velmi inteligentní. Natočil jsem jak „ulovil“ mladého lvouna. Potopil se s ním a každých pár vteřin se nadechl a nechal nadechnou i mládě. To se opakovalo desetkrát. Potom mládě lvouna pustil a to se s bekotem doplazilo na pláž. A věř tomu, nezraněné.“
„To je neuvěřitelné, byl nažraný?“
„Ani ne, ale učil lovit své mladé,“ dodává Luis.
„Tak už ho konečně ukaž a jdeme za ním do vody,“ netrpělivě žvýkám další kousek.
„Tak si tam, ale vlezeš sám. Když tam budou kosatky, já do vody nejdu!“
„Proč?“ ptám se. „Vždyť není znám případ, že by bezdůvodně napadla člověka.“
„To je sice pravda. Jednou snad napadla v kalifornii surfaře, ale pustila ho. Spletla si ho s lachtanem. Ale tady je to jiná situace. Tady se jezdí nažrat. Je to jako když jim vlezeš do kuchyně, přímo do talířku. Ten poslední moment útoku je rychlý až pětašedesát kilometrů za hodinu. I kdyby tě nechtěla zabít, vlezeš jí přímo do tlamy. Je to velmi nebezpečné. To není jak potápění někde v čistých fjordech Norska.“
„O.K., ale potápíme se tady v místě, kde čekáme útok na lvouny? To ti již nevadí?“ ptám se.
„Když přijede v ten moment, kdy budeme ve vodě, budeš mí konečně kosatku pod vodou. Vždyť to chceš!“ směje se Luis.
Vítr se uklidnil a sledujeme Jižní kříž. Mléčná drahá je velmi výrazná a neustále zde padají hvězdy. Při každé mám jedno tajné přání: chci vidět Mela.

Souboj rypouších samců
RICHARD JARONĚK RICHARD JARONĚKI když oči od pohledu do dalekohledu slzí, našly přece jen něco neobvyklého. Na nedaleko vzdáleném cípu objevil Josef kolonii rypoušů sloních, největších tuleňů světa. Zpočátku to vypadalo jako velké balvany, ale jak se obrovský „šutr“ pohnul, bylo jasné, že jde o rypouše. Ono místo o kterém jsem slíbil, že nikdy nezveřejním jeho jméno, je jediným místem na celém světě, kde lze rypouše sloní spatřit. Samozřejmě co se týká pevniny. Na ostrovech či Antarktidě není o jejich potkání nouze, ale zde. Je to prý jediné místo.
Těsně před západem slunce vyrážíme mezi rypouše. Odliv nám přeje a tak máme šanci se k nim dostat. Posledních tři sta metrů doplazit a hlavně je nevyplašit. Rypouší samice s mladými samci spí mezi rodinkou lvounů. V ten okamžik jsou lvouní samci malými bratry mezi rypoušími obry. Tito dvouletí samci mají přes sedm set kilo a dobře přes tři metry. Naštěstí zde nejsou staří samci a není zrovna období páření, protože z Luisova vyprávění víme, že jsou zde i jedinci přes tři a půl tuny těžcí. Ležíme vedle několika samců a slunce nám přeje. Rudý západ dává otevřeným červeným tlamám úžasné barvy. Samice jako když vytuší můj záměr fotografování a svou tlamu otvírá dokořán. Jsem od ní půl metru a její hlava je obrovská. Zvedá se na ploutve a zařve na mě. Zapřu se o dlaně, které zajedou do malých oblázků. Nenechám se zastrašit a opětuji její zařvání. Samice se posune o malý kousek a já raději ustupuji. Tato scénka se opakuje několikrát.
„Počkej, nemám nabitý blesk!“ šeptá polohlasem Josef.
„Děléééééj! Nebo mě kousne a jsem v háji,“ snažím se popohnat kolegu, ale samici mám neustále na očích. Ta se přibližuje a já musím neustále udržovat stejný odstup. Dívám se jí do obrovských černých očí a její bělmo není bílé, ale rudě zbarvené. Nozdry plné bílého hlenu a když samice prskne, jsem komplet ohozený.
„Tak holka,“ povídám si s ní, i když ona holka má pět set kilo, „chvilku vydrž. Přehodím si film a dám si už taky blesk.“ Vůbec si již nedávám pozor, abych šeptal. Při každém zvýšeném tónu a hlasitějším slovu, jen kmitne ouškem na znamení, že poslouchá.
Nechávám samici svému osudu, protože mi dala celý film úžasných snímků z bezprostřední blízkosti. Pozoruji kolegu jak se připlazil ke třem spícím samcům. Byl již velmi blízko a ten z menších samců začal couvat. Nechtě přitom vrazil do dalšího rozespalého býka a oba tito machos (samci) zvedli ve vteřině svá téměř tunová těla do třímetrové výšky. Jejich řev se rozlehl po šedém útesu a zbystřila i všechna ostatní zvířata. Nozdry se nafoukly a nakrabatili. Samci se prohnuli a prudkým švihem do sebe narazili. Rána do prsou by člověka rozdrtila. Samci doslova ‘stáli na špičkách’ a zuby se pustili do již tak zjizvené kůže. Krvavé šrámy byly znát na mnoha místech.
„Pssst!“ syčím na kolegu, „zpátky. Jak na tebe spadnou, je konec.“
Ten jen s otevřenými ústy a hlavou vyvrácenou do dalekých výšin pozoruje duel těchto obrů. Rukama několikrát zabral po lachtaním vzoru zpět.
Samci svůj boj vedou dál. Vždy, když elán jednoho opadne, druhý jeho slabosti okamžitě využije a svého soka napadne. Ten okamžitě reaguje obranným výpadem. Roztáhne hruď a znovu narazí do prsou protivníka. Rány jsou to obrovské. Cítíme jak se země pod námi otřese. Souboj trvá asi deset minut a i když slunce již zapadlo jejich siluety ještě více vyniknou a těla zmohutní. Šedočerné kolosy do sebe vší silou buší a za jejich zády září rudé mraky. Po chvíli ten menší svůj boj vzdává a odplazí se do bezpečné vzdálenosti od vítěze. Ten se hrdě rozhlíží po okolí a dává všem najevo svou převahu.
Samci rypoušů sloních nám předvedli jak vypadá takový souboj. I když zatím to nebyl boj o samici, na to jsou ještě příliš mladí, ale neustálým tréninkem zvyšují jen šanci, že jednou budou vládci velkého harému rypouších dívek a žen.

…říká:“Naučte se plavat!“
RICHARD JARONĚK RICHARD JARONĚKVždy, když začíná prudký odliv je malá pravděpodobnost, že kosatky zaútočí. Jednak, že se voda vzdaluje od kolonií lvounů a druhým hlavním problémem zůstává zvýšené riziko samotného útoku. Mladá nezkušená kosatka může na pláži uvíznout a tak se po krátké době udusit. V opačném případě při uvíznutí v přílivu, počká jen na vodu a ta ji bez problémů zvedne.
Když naděje spatřit kosatky ubývá, jdeme se potápět do vody za lvouny neboli lachtany hřivnatými. Neopreny prošoupané od plazení po kamenech propouštějí studenou vodu. První vstup do deseti stupňové vody, je vždy katastrofální. V dvoumetrové hloubce doplaveme k první kolonii a čekáme až půjde celé stádečko do vody. Občas nějaký zbloudilec připlave, ale většinou hned zmizí. Lvouni jsou ve střehu, protože vidí, že ve vodě se pohybuje něco neobvyklého. Naše tmavé potápěčské kapuce vykukují z vody a mladí jen nervózně přešlapují z místa ne místo. Použili jsme takovou falešnou taktiku, kterou jsme budovali několik dní – do zavřené dlaně, vydat hluboký zvuk, jako ovce. Dvacet mláďat bleskurychle zvedlo hlavy a rozběhlo se do vody. I když zjistili, že nejsme jejich matky, zůstali již ve vodě. Honili se, chytali kamínky, objímali se a kousali. Dováděli jako děti v bazénu. V krátkém čase si zvykli na naši přítomnost a nedělala jim žádné potíže. Jen tak, na nádech, jsme s nimi zajížděli do hloubek a zase vyplouvali nahoru. Mláďata se točila kolem těla a vše jim bylo na nás velmi zvláštní. Vše očichávali a i ťukání o sebe dvěma kamínky, je okamžitě přilákalo. Mládě zvedlo zbytek lastury a nechávalo ho opět dopadnout na dno. Vzal jsem jej a upustil. Lastura se volně pohupovala ve vodě a klesala. Mládě rychle připlavalo a chtělo ji uchopit do tlamičky. Vzal jsem ji znovu do rukou a mládě okamžitě za ní. Vytrhávalo mi ji z ruky a já jemu zase z tlamy. Přetahovali jsme se tak mnohokrát o tento vzácný poklad. Dokonce jsem dal ruku nad vodu a mládě se snažilo na ‚kořist‘ vyskočit.
Mládí brzy promrznou a po takovém divokém hraní se usadí na kraji vody a vyhřívají se. Ležíme vedle nich a mláďata nám leží přes nohy. Občas přeběhnou po zádech a nekonečně nás očichávají. Velký samec lvouna se rozhodl schladit své dvěstěpadesátikilové tělo chladnou vodou. Rozežene vzteklým štěkáním mláďata a zmizí ve vodě. Okamžitě ho následujeme. To co začíná samec předvádět je neuvěřitelné. Tato hora masa se pod vodou mění v elegantního atleta. Krouží kolem nás a po chvíli již jeho styl známe. Nadechne se a své tělo otočí hlavou dolů. Nechává na hladině jen své obrovské ploutve. Opakuji po něm jeho polohu a mé ploutve zůstávají nahoře a hlava dolů. Jsme od sebe dva metry, navzájem se prohlížíme a je znatelně o půl metrů větší. Je asi o půl metru delší. Prudce se zanoří a lehá si na dno. Okamžitě ho následuji a plavu k němu. Vyráží proti mně a podplouvá mi pod břichem. Několikrát mě obeplave tak, že když natáhnu ruku, vždy se ho dotknu. Nikdy nezapomene se zakousnout do mých modrých ploutví. Je stále odvážnější a jeho hrátky nabírají na intenzitě. Viděl jsem jak kolegu, který točil, kousnul do kolena. Nebylo to takové to agresivní kousnutí, ale jen v zápalu hry. Přece jen nemáme tvrdou a silnou kůži jako lvouni či lachtani a kousance či nárazy jsou cítit. Odvaha a elán mladého samce neutuchá, ba naopak. Tu se zakousne do fotoaparátu a snaží se ho vytrhnout. Poté náraz do ruky, ani bych měl šanci se otočit a zareagovat. Pod vodou dělám kotrmelce, vývrtky a různě ho napodobuji. Jen si musím hlídat ruce a nohy. Kdykoliv, když dám ruku od těla, zaměří se na ni a doráží na ni čumákem. V ruce cítím tvrdou lebku, jak ho musím odstrkovat.
Po dvaceti minutách přestává hra samce bavit a vrací se na břeh. Pozorujeme ho z hladiny a Josef, bez sebemenších zábran na něj česky houkne:
„Tak co je? Ještě jsme neskončili!“
Samec jakoby rozuměl a jeho obrovské tělo sebou prudce otočí a skokem zmizí v hlubinách oceánu. Připlave k nám a já ho již čekám na dně. Vždy, když zpozoruje, že ležím na písku, je si nějak jistější. Lehne si přede mne a hledíme si do očí. Zvednu kamínek či přesýpám v rukou písek. Neustále mě pozoruje a doslova čeká na moment, kdy se musím nadechnout. Vynořím se a jeho hlava se okamžitě objeví vedle mé. Já funím a on jen hluboce zamručí. Něco ve smyslu: „Copak? Pokračujeme, ne?“ a čeká až se vydýchám a opět zanořím. Využije mého zanoření a okamžitě začíná kroužit kolem těla. Jednou dokonce svůj čenich zabořil do mé masky. Byla to taková rána, že se mi vyvrátila hlava dozadu. I když tyto momenty pod vodou miluji a přímo vyhledávám, přece jen hlava a tesáky jako lev, budí opravdový respekt.
Josefova kamera bliká znamení vybitých baterií a můj film je taktéž u konce. Dalších deset minut ‘duelu’ a samec opouští arénu. Postaví se hrdě na pláž a hlavu zamíří do ostrého odpoledního slunce. Potom jen tak, zpoza ramen mrkne po nás, hluboce zívne a vydá basové říhnutí. Jako by chtěl říct:
„Hoši, naučte se plavat a potápět a pak si zahrajeme na honičku,“ a odplácá se mezi svou rodinu.
Opravdu je náš pohyb pod vodou velmi neohrabaný a směšný. Vracíme se a naše oči pečlivě zkoumají průzračnou vodu. Přece jsme jen v zakázaném pásmu. Přece jen je to místo, kde denně vyhledáváme kosatky a zvláště onoho zabijáka Mela. Ani si nedovedu představit, vidět tohoto sedmimetrového kytovce před sebou ve třímetrové hloubce. I když jsem pro tyto záběry přijel, zrovna v tento moment po nich netoužím. Jsme v jejich ‘kuchyni’. A co, stejně mám prázdný foťák. Ale stoprocentní jistotu máme až vylezeme ven z vody.

Smrt na denním pořádku
RICHARD JARONĚK RICHARD JARONĚKPlážemi proudí silný vítr a v jeho rachotu zaniká zvuk lvouního bečení. To mláďata křičí na všechny strany. Chybí jim matky. Ty buď zahynuli při útoku kosatek, leží na jiné pláži nebo jednoduše hledají své mladé, kteří se při svých hrátkách běžně ztrácí. Celodenním úkolem matky a dítěte je problém, vůbec se najít. Několikrát jsme pozorovali mládě, které se nechalo unést proudem a hrátkami s kamarády a proud ho vynesl o pár set metrů dále. Okamžitě začalo zoufale volat svou matku a někdy vzájemné hledání trvalo i několik dní. Unavené a vyhládle mládě přišlo konečně k vlastní kolonii, ale matka se již vydala hledat mládě do vody či na jiné pláže. A koloběh pokračuje. Nekonečně. Nesčetněkrát jsme sledovali zatoulané mládě a jeho matku. Vždy před západem slunce začíná velké svolávání. Matky se snaží nakrmit své mladé a začínají volat. Ke každé matce se seběhne početná skupinka mláďat a kontrolují své tóny jednotlivého bečení. Mládě svou matku pozná až na velmi krátkou vzdálenost, ale matka jak ucítí, že přibližující mládě není její, okamžitě po něm štěkne a odežene ho. To pak hledá dál.
Po dvou dnech jsme při naší práci mnohokrát leželi vedle takových nešťastných mláďat, které již vysílené a hladové nemohli dál. Vystouplé žebra a jen kosti potažené kůží. Svůj boj o život vzdali a čekali na zázrak. Ten se, ale v přírodě nevyskytuje jen tak. Vzali za vděk i naše těla a čekali na pomoc. Mládě jen ze zoufalství zvedlo hlavu a položilo si ji na mou ruku. Potřebovalo schoulit se, zahřát, ale nemělo již sil. Zoufalství bylo na obou stranách. Chtěli jsme mláděti pomoc, ale nebylo jak. A pravidla přírody jsou spravedlivá ač někdy krutá. Za pár hodin zemřelo.
Žel, situace se smrtí nebyla ničím výjimečným a za náš pobyt jsme takhle našli desítky uhynulých mláďat. Po několika dnech začalo tělíčko tlít, ale ani racci či jiní mrchožrouti neměli o jeho pozůstatky zájem. Mršin bylo na výběžku bezpočet. Ptáci měli na výběr. Vloni, zde zahynulo několik tisíc tučňáků patagónských. Vyčerpaní po reprodukci každým rokem připlavávají na tento poloostrov nabrat sil a naplnit žaludky. Rybářská mašinérie z Japonska, Číny a Severní Ameriky zde však vylovila veškerou populaci sleďů a jiných drobných ryb. Život pod vodou téměř zmizel. Zesláblí tučňáci neměli již sil hledat nové lokality a z poslední vůle či instinktu se doplazili na pláž, kde umírali hlady. Naši průvodci nacházeli denně 70—100 mrtvých tučňáků. A to po dobu dvou měsíců.
Po půl roce se pláže lesknou vybělenými kostmi a skelety hlav s bledými zobáky. Mezi nimi pobíhají mladí lachtani a do svých tlamiček zvedají zbytky peří a hra je úžasně zábavnou. Zapomenou tak na hlavní problém. Najít svou matku. Když hra omrzí, nebo se ozve prázdné bříško, mládě si sedne na ‘bobek’, ploutvičkou se pomalu podrbe za ouškem, nasaje vzduch a zabečí na všechny strany. Matka se ozve. Několik desítek minut trvá pochod mláděte přes kamennou pláž. Když se rodinka k sobě přibližuje, intenzita zvuků se zvyšuje. Matka již na několik metrů ví, že své mládě našla. Ono to zatím neví a stále zoufale volá. Matka si již v klidu najde pohodlné místo a klidně se otočí na druhou stranu. Přijímá poslední sluníčko a občas dá znamení, že svou pozici nezměnila. Mládě v posledních dvou metrech zrychlí a vydávaný zvuk se okamžitě mění ve šťastné bečení a mroukání. Hluboké ‘bébé’ zaniká v hltavém pití matčina mléka. Pro jednou šťastný konec, ale jen do chvíle, kdy se mládě vyspí, zahřeje a nabere sil. S prvním slunečním svitem, vyráží za svými lvouními kamarády.

Za 200 hodin 10 vteřin
RICHARD JARONĚK RICHARD JARONĚKPoslední den a po rychlé snídani dáváme kosatkám ještě jednu šanci. Odpoledne již pro nás přijíždí Ramónova loď. Procházíme se po patagónské stepi a vnímáme poslední okamžiky zvláštní krajiny. Nespěcháme. Není kam, protože jsme možnému útoku přestali věřit. Josef do mne šťouchne a s prstem naznačí výraz ke ztišení.
„Slyšels’? Někdo písknul.“
„To byl pták,“ dodávám, ale oba se automaticky podíváme do východu slunce. Dvakrát se odrazí záblesk malého zrcátka. Largo držel hlídku od brzkých ranních hodin a v silném větru jen ‘prasátka’ od lesklých plíšků, byla dorozumívacím zařízením. Rychle prohledáme batoh a dáváme zpětné znamení na důkaz porozumění. Na tento signál jsme čekali celou věčnost. Kosatky jsou u pláže! Kilometr sprintem v čase Carla Lewise jsem již dlouho nezaběhl. Poslední horizont a oči okamžitě začaly hledat černé ploutve. Zasyčení, gejzír vody ze vzduchem a černá ploutev prořízne hladinu. Druhá a třetí. Jsou tady. Luis trochu schladí vřelou atmosféru a jen dodá:
„Gančo, Antu a Mel.“
Automaticky měním objektivy a ladím clonu a čas. Ten největší a nejstarší samec vyslyšel mé prosby a přišel se nažrat. Jsme roztroušeni na tříkilometrové pláži a jen se pohybujeme na všechny strany podle pohybu kosatek. Ty se zanoří na několik minut a jsou okamžitě o tři sta metrů vpravo. Pokoušet se následovat kosatky pobíháním po útesu je v pravdě nemožné. Ještě není slunce na obzoru a takřka půlku zátoky oslňuje přímí svit vycházejícího kotouče. V tomto odrazu není vidět ani silueta kosatky a jen se říkám, aby s útokem chvíli počkaly. I na pár metrů by z fotky proti ostrému slunci při sebelepší cloně nebylo nic. Všichni jsme se po chvíli sešli v místě, kde dováděla skupinka mladých lvounů. Kosatky ve velmi malé hloubce, odhaduji tak dva metry, kroužili kolem potencionálního místa útoku. Jen v tomto místě byla z celé pláže ve vodě mláďata. Slunce nám nepřeje a kolmý úhel pohledu je přímo proti světlu. Musíme fotografovat ze stometrové vzdálenosti.
Všechny samice pozorují vztyčenými hlavami kroužící kosatky. Svým typickým ‚bečením‘ svolávají mladé z vody. Ti jako na povel prostor útoku vyklízejí. Najednou si přejeme, aby naši chlupatí miláčci dali svou oběť. Lachtani nejsou hloupí a pozorují obrovského Mela. Jeho ostrá hřbetní ploutev vyčnívá nad hladinou a lvouni jsou tak nadále ve střehu. Dokonce i mladí zpozorovali nebezpečí. V jednom okamžiku ploutve zmizí.
„Zaútočí!“ vykřikne Luis a oko zaboří do hledáčku kamery. „Dívej se,“ pokračuje, „teď se Mel položil na bok, aby nebyla vidět jeho ploutev.“
Opravdu. Vše jsem pozoroval přes teleobjektiv. Gančo a Antu ho následují.
„Teď Mel vystrčil oko!“ křičí a ukazuje Luis.
Kosatka leží na boku a pozoruje pohyb na pevnině. Čekají až se lvouni nebo rypouši uklidní a vrátí se do vody. Asi pět mláďat se vrhá do vody a v dvaceticentimetrových vlnkách si hrají na písku s oblázky. Smrt je dva metry od nich. Prst mi tuhne na spoušti a jen si přemítám v hlavě co jsem udělal špatně. Clona, čas – jo, dobré. Ostrost – fajn, na pohyb zvířete. Úhel světla – nic moc, ale lepší to nebude. Jestli to přijde, nechej pracovat foťák, říkám si. Osm snímků za vteřinu je mnohem rychlejší čas, než stačíš sám mačkat. Hlava doslova šrotí všechny postupy. Z vody se vymrští ploutev.
„Antu attack!“ zařve Luis.
Dva metry od pláže se kosatka vrátí do normální polohy a prudkým mávnutím ploutve vyrazí rychlostí až šedesát pět kilometrů v hodině. Obrovské tělo se ve vteřině ocitne na pláži a v tlamě visí jedno z mláďat. Čtyřmetrová Antu sebou mrská a celé několika tunové tělo se rychle otáčí hlavou zpět k vodě. Po pár vteřinách mizí v hlubinách oceánu.
Ruka s těžkým objektivem padá k tělu a jen se dívám na počet snímků. Číslo dvacet osm mě uklidňuje. Z toho něco musí vyjít.
„Když uchopí kořist,“ vysvětluje Luis, „vrátí se na stejné místo. I několikrát. Musíme čekat.“
Film „doplácám“ na hřbetních ploutvích kosatek a rychle natahuji nový. Ruce zvedají fotoaparát a kopírují těla kytovců. Lvouni zmizeli a po celé pláži není ani jeden ve vodě. Běžíme po útesu za kosatkami a Mel svou skupinu opět točí zpět. Pro nás to znamená přeběhnout již po několikáté kilometrový úsek. Kosatky po hodině odplouvají pryč.
Jásáme a křičíme nadšením. I když to není to co jsem si před měsícem představoval. Není to ten detailní portrét a ani fotka pod vodou. Ale z těch vzácných okamžiků a pravděpodobnosti uvidět samotný útok, jsem vděčný. Uviděl jsem mladou samici Antu a obrovského Mela. Dvě stě hodin čekání a deset vteřin práce. Poměr hrůzostrašný, ale nikterak překvapující. Fotografování divokých zvířat je velmi náročnou a těžkou záležitostí a taková odměna je pro trpělivého fotografa obrovskou odměnou.
Na divokém poloostrově Valdés začíná nový den. Pro nás po měsíci dnes poslední, ale pro všechny lvouny a rypouše, tučňáky a kormorány, Ganču, Antu a Mela začínají jejich všední starosti.

Převzato z časopisu Země světa

Aktuální číslo

Zajímavé odkazy


Zajímavé odkazy

Australské podnebí
Bavlněný hrad – Pamukkale
Turecká riviéra
Turecko na rozhraní věků a světů
V sousedství s Atlantikem

Informace o zemi: Jihoafrická republika

Starší příspěvky

Lid Ndebele a jeho folklor
další...


Vyhledávání:


Chcete vědět o všem, co se děje na Sopce, první?
email  
heslo  
zapamatovat heslo

Nová registrace
Zapomněl jsem heslo
Chci změnit nastavení
Chci zrušit účet

Odkazy


Miele - robotický vysavač



Partnerské weby
CK Marco Polo - exotická dovolená snů | pobytové i poznávací zájezdy | zájezdy na míru | dovolená u moře Kvalitní zahradní nábytek www.africke-expedice.cz www.calabria.cz